the perks of being alone.

Někdy je samota to nejlepší, co můžete od života dostat. 

Uvědomuji si, že tohle téma asi omílám pořád dokola, ale přijde mi to ohromně důležité.
Člověk by se měl napřed naučit být rád sám se sebou, aby mohl být s někým.

meet me another day

Páteční odpoledne. Nasedám do autobusu směr Domů. Složím si tašky pod nohy, uši zacpu sluchátky, protože kdo by dobrovolně poslouchal dohadující se důchodce a dechovky hrající z rádia, že?

Poslední volné místo bylo vedle pána v maskáčové uniformě, s vojenským batohem a o berlích.

"Můžu k vám?"
Úsměv a přikývnutí.

everybody's got to learn sometime...

Mám za sebou slabší týden. 

Upřímně - nevím, jestli to bylo tím počasím, které se ze dne na den měnilo a nebo je to tím, že se ve mně nakumulovaly samý nepříjemný a nebo složitý věci a já prostě nevěděla, jak je řešit. 

zpátky na místě činu

První školní týden mě důkladně sežvýkal a s chutí mě vyflusnul. A hrozně rychle ode mě zdrhnul.
Nechal mě stát ve vzduchoprázdnu totálně zmatenou a jeho hustý hnusný slinty ze mě odkapávaly ještě na konci víkendu.

Po překrásných prázdninách jsem znovu naskočila do vlaku plného docházek, tabulek, analýz, didaktik a jazykových cvičení. A to mě to nejhorší ještě čeká. Slavistika a staroslověnština.

zmoudřím někdy??

Došlo mi, že už je nejspíš čas dospět. Vzhledem k tomu, jakým směrem se ubírá má kariéra, už jsem měla být dospělá tak...prostě už dávno.

Zítra totiž není 1. září jen pro zš a sš, ale i pro mě. Jedu sice jen na zápis na magistra, ale to, co bude následovat, bude fakt mazec. Hospitace v hodinách češtiny i ruštiny a v dalším semestru už pár odučených hodin. A to všechno na střední škole.

undefined happines.

Včera jsem zažila neuvěřitelnou věc.

Večer jsem, jako pokaždé, projížděla internet a narazila na něčí vzpomínky na tábor. A já, jako bych se vrátila v čase. Úplně mě pohltily stejně hrozné pocity, jako tenkrát v létě, přímo v průběhu toho slavného tábora.

Na táboře jsem jako vedoucí byla jen jednou a docela mě to semlelo. Vzala jsem si příliš velké sousto a hned na poprvé jsme jela na tábor o 22 oddílech a o cca 400 dětech. To je na nováčka příliš.

Pod pojmem „letní tábor“ si představím následující - příjemná atmosféra, super dospěláci, pár stanů na louce/ v lese a hlavně – žádná elektřina. Já jsem se tak těšila na to, že si splním svůj sen a budu jako oddílový vedoucí pracovat s dětmi!

Jako naschvál.

Po dlouhé době jsem si připadala nadprůměrně hezká. Neměla jsem oteklé oči, make-up se mi na obličeji nesrážel do prapodivných oranžových mapiček  a můj oblíbený drdol se mi povedl hned na poprvé.

Vstávala jsem na ranní autobus, co z vesnice veze děti do školy a jela jsem na „kafíčko“ za babčou. Ani ne o hodinu později jsem statečně zbouchala palačinku se zmrzlinou, banánem a čokoládou a horkou čokoládu se šlehačkou. V rekordním čase.

Poslední dobou jsem hodně sama. Napřed mi to vadilo a cítila jsem se vystrčená, ale nakonec jsem zjistila, že mi to zvláštním způsobem vyhovuje. Jsem úplně ztracená ve svém vlastním vesmíru. Postel, učení, knížky, psaní postřehů do deníku, čaj, kafe, víno, filmy, seriály. Točí se okolo mě tolik příběhů. A když těsně před mojí poslední zkouškou přijely spolubydlící, došlo mi, že jsem na koleji byla radši sama.

srdcovky roku 2015

Dneska to bude o knihách. O tom, co mě nejvíce inspiruje a občas natolik pohlcuje, že zapomínám na ostatní věci… Třeba na spánek.

Knihy, co uvidíte níže, jsou starší či novější, ale všechny jsem četla nebo prostě prošly mýma „knihy-nenechavýma-pazourama“, v minulém roce.

Snažila jsem se to nějak rozdělit do kategorií, ale vzhledem k tomu, že jsem „od-každého-něco“ čtenář, bylo to hodně těžké.

Radost vs. starost

Tento blog měl nedávno své první narozeniny. A já si přesně po roce připadám stejně, jako když jsem ho začala psát. Zbytečná. A sama.

Přijdu si vycucnutá. Vycucnutá natolik, že už svým kamarádům nemám co nabídnout, a proto jsem v ústraní.