Venku leje. Na to, že je lednové ráno, to s počasím
vypadá spíš na podzim. Nebo na hodně ošklivé jaro. Po cestě do knihovny
pofňukávám nahlas, cítím, jak mi kabát těžkne pod kapkami deště. Je jako houba,
nasaje do sebe všechno, s čím se potká. Vodu, vlákna z trochu chlupatější
šály, vypadané vlasy, pachy. S těmi pachy je to nejhorší. Nemůžu je večer
z kabátu sundat, jako to ostatní.
-
Ztratila jsem se. Ztratila jsem se sama sobě. Což je to nejhorší, co se člověku může stát. Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama, zt...
-
už dlouho chci napsat nový článek. jen nevím, o čem by měl být. o nových knížkách? - ne. o tom, jak jsem válčila na praxích? - ne. o tom...
-
Už delší dobu přemýšlím nad tím, kam vlastně spějeme. Jsme pohlceni v sociální síti. Stagnujeme někde mezi Facebookem, Instagramem a Twitte...
