Venku leje. Na to, že je lednové ráno, to s počasím
vypadá spíš na podzim. Nebo na hodně ošklivé jaro. Po cestě do knihovny
pofňukávám nahlas, cítím, jak mi kabát těžkne pod kapkami deště. Je jako houba,
nasaje do sebe všechno, s čím se potká. Vodu, vlákna z trochu chlupatější
šály, vypadané vlasy, pachy. S těmi pachy je to nejhorší. Nemůžu je večer
z kabátu sundat, jako to ostatní.
Zrovna odcházím ze školy, složila jsem úspěšně první zkoušku
v letošním zkouškovém období. Mám radost, pro mě je to znamení, že nový rok
bude fajn. Že se mi povede to, co si umanu. Že budu dobrá. A přece jenom
pofňukávám nahlas, když si jdu vyzvednout knížky k diplomce. Pofňukávám
pro pár kapek, měla jsem si vzít ten deštník, ráno jsem nad ním přemýšlela!
Jenže já jsem přesně ten typ člověka, co všechno má, ale když to nejvíce
potřebuje, nemá to u sebe. Deštník, dioptrické sluneční brýle, kapesníky, kapky
do nosu…
V některých oblastech jsem prostě marná.
S koncem roku se sociální sítě zaplnily různými
příspěvky ohledně předsevzetí. Všichni bilancují, shrnují své zážitky
z roku 2017 a říkají si, v čem bude ten 2018 lepší. Jak už jsem tu
psala, já bilancuju vždycky na začátku akademického roku a předsevzetí si dávám
vždy na začátku nového semestru. :D
Ale letos jsem si řekla, že si přece jenom nějaký
předsevzetí vymyslím. Nebudu je nikam vystavovat, ptát se lidí na ta jejich a
sáhodlouze o tom diskutovat. (Jo a přesně proto teď píšu tenhle článek, že jo.
-_-) Jenže já jsem se svým jedním jediným předsevzetím tak spokojená a nadšená,
že ho prostě musím pustit dál.
Naučit se přijímat komplimenty.
Tahle věc pro mě není tak jednoduchá, jak se na první pohled
zdá. Chválu slyším ráda, asi jako každý z nás. Když se mi něco povede a
někdo uzná, že je moje práce dobrá, mám radost. Povzbuzuje mě to, dává mi to
sílu pokračovat. Jenže když přijde chvála zničehonic, bez zásluh, bez nějaké
činnosti, za kterou bych měla být chválena, není mi to příjemný.
„Dneska ti to sluší.“
- Ale
prosím tě. Vždyť jsem totálně nevyspaná, zničená. Dneska jsem cokoliv, jen ne
hezká a upravená.
„Máš krásnou pleť.“
- Jo?
To je vrstva korektoru, make-upu a dvě vrstvy pudru. To jen tak vypadá, pod tím
mám kruhy pod očima, pupínky a jizvičky z dob, kdy jsem měla čelo plný
pupínků.
„Hezky zpíváš.“
- Myslíš?
Znělo to dobře? No, stejně se mi to nepovedlo v téhle a téhle části. Tady
jsem moc tlačila a tam zase zbytečně ubrala. Jo a tady mi to ujelo.
„Vaše příspěvky v seminářích byly krásně napsané, moc
povedené.“
- Myslíte?
Já si myslím, že to je tím, jaká skupina se na semináři sešla. Všechny
příspěvky byly povedené.
A takhle to je prosím pořád. Místo toho, abych kompliment
přijala a slušně poděkovala, začnu tomu druhému vymlouvat to, co mi právě
pochválil. Místo toho, abych si řekla: „Jo! Někomu se líbí to, co mi dělá
radost! (třeba to zpívání a psaní) Jupí!“
Nedávno jsem dočetla jednu knížku. Byla to jen taková
poloerotická romanťárna na odreagování, protože mi bylo fakt zle, zrovna jsem dostala
antibiotika.
No dobrá, konec výmluv. (-_-) Prostě tohle čtu, když mám čtecí krizi a
potřebuju z ní vysvobodit. Ale fakt mi bylo zle a fakt jsem dostala ATB.
Každopádně, hlavní hrdinka v jedné pasáži popisuje, jak je důležité
komplimenty přijímat, že to zvyšuje sebevědomí. A to všechno prý souvisí
s tím, že člověk má nějakou svoji cenu a tímhle si svoji hodnotu
uvědomuje. Je blbost se hned před tím druhým shodit a předem poukazovat na své
slabé stránky, nedej bože se omlouvat za to, jací jsme.
Ve spojitosti s tím, jak do mě poslední dobou hučely
moje kamarádky ohledně mého sebevědomí, tahle pasáž v jinak přeslazený
romantický knížce celkem zapracovala. Asi je blbý si ve 24 letech říct, že je
na čase s tím něco dělat a brát si ponaučení z knížky pro teenagery
nebo znuděný starší dámy, co jí čtou večer pod lampou. (Ha! Všimli jste si tý
vtipný narážky na sešítky Večery pod lampou? Dobrý, co? :D) Ale zase oceňuju,
že i braková literatura může čtenářce něco dát.
K tomu hučení mých kamarádek můžu podotknout jen to, že
jsem z posledního vztahu vylezla s dost pochroumaným sebevědomím. A
že je to nejspíš jen moje blbost, protože jsem pitomá. (Teď cituju.)
Tak tohle je moje předsevzetí.
Dost hluboký, co?
To je asi všechno, co jsem chtěla říct. Udivuje mě, že od dost
poetickýho popisu dne vždycky sklouznu k takovýmhle kecům. To je ten vliv
sociálních sítí. Vždycky se nechám pohltit. To je možná další věc, na které
bych mohla zapracovat. :D
Mimochodem – už neprší. Z okna kavárny vidím, jak
krásně svítí sluníčko. Ale ono stejně zase začne pršet. A já si jako vždycky
vzpomenu na Leoše Mareše. Protože, Lži
jsou jako déšť a už zase prší. :D
Žádné komentáře:
Okomentovat