Nedávno jsem si prožila takovej jeden moment… Moment, kdy s kamarády
probíráte svoje časy na základce, protože po tom jste se rozdělili a chcete si
zavzpomínat. Kdo koho znal, kdo s kým chodil či nechodil a tak. No a já
jsem nebyla schopná si vzpomenout ani na jeden světlejší moment ze základky.
Ani. Jedna. Šťastná. Vzpomínka.
Prostě jsem jen vyjmenovala jména lidí, co mi na základce ubližovali
a kteří mě trápili. Dokázala jsem si vzpomenout i na to JAK mě trápili. Co mi
říkali, jak přesně a tak.
Úplně jsem se za sebe styděla, protože jsem si připadala
jako člověk, co se má pořád za oběť.
„Hele a znalas tamtoho?“ „Jóó, ten mě taky trápil…“
Samozřejmě, že jsem prožila i hezký okamžiky.
Nevím proč, ale dokud jsem o tom nepřemýšlela, tak ta „minulost“
prostě neexistovala. Neměla jsem potřebu na to myslet, jako by se to nikdy
nestalo.
A když už jsem přemýšlela o základce, přesunula jsem své
myšlenky i na období střední školy.
Tam mám těch světlých vzpomínek víc. Asi proto, že je to „čerstvější
téma“ a taky proto, že tam nechodili kluci, co měli potřebu mi na chodbě
zpívat, že jsem moc malá a chtěla bych mít alespoň 150 centimetrů (paradoxně,
jeden z těch kluků poté spáchal sebevraždu. Prý kvůli velkému tlaku na
jeho osobu.). Občas jsem potkala partu kluků z vedlejší školy, co měli
potřebu se vyjádřit k tomu, že jsem prťavá a od toho se odvíjely jejich „super“
sexuální návrhy. (všem jsem jim kejvla a se všema jsem hned šla!)
Navíc se tam odvíjely moje první lásky a položil se základní
kámen pár pevných přátelství (jedno z nich skončilo dokonalým fiaskem! yeey!),
takže asi ani nebyl čas se tím zabývat, měla jsem plné ruce práce!
Jenže člověk si nejspíš nejlíp pamatuje to nejhorší.
Tady si ale pamatuji dokonale přesný počet situací, kdy to
vážně nebylo fér. Možná proto, že se dají spočítat na prstech jedný ruky. A
vždycky, když si vzpomenu, vařím se vzteky. U té první téměř okamžitě svírám
ruce v pěst a říkám si, jak jsem byla blbá a že i dobře míněná věc bývá po
zásluze potrestána. U té druhé si říkám, jak jsem se něčím takovým mohla
zabývat a probrečet kvůli tomu tolik nocí. (Holt když je svědkem celá třída a
stane se to hned 2x během dne a předtím tolikrát jen mezi čtyřma očima, je to
síla - navíc pro labila, jako jsem já…)
A u té poslední? Ta se víceméně odehrála až po střední. Bylo
to těsně po maturitě a označila bych to snad za největší fail svýho života (každopádně žiju z toho do teď - bohužel.).
Protože tohle se snad nestává ani v sebeblbějších filmech americké
produkce! (jó, jó. dneska už se tomu směju.)
A nejvíc zajímavé je to, že když se mi stane nějaká taková podobná křivda
teď, tak za dva dny jako kdyby neexistovala.
