Už měsíce nemůžeš spát. Tvoje mysl je plná, temná a ty
nevíš, jak si v ní rozsvítit. Neorientuješ se v ní, nevíš, o čem s lidma
mluvit, chceš si jen číst, nebo poslouchat muziku. Zírat. Jenom být.
Každej víkend teď jezdíš k rodičům. Chce se ti, tvoje
stará postel je pohodlná. Chybí ti máma, i když na tebe občas křičí, ale ty
víš, že to myslí dobře. Chybí ti taťka, kterej s tebou mluví málo, občas
si do tebe rejpne, ale umí objímat líp, než jakejkoliv chlap na Zemi. A
zbytečně se neptá. Chybí ti snídaně se ségrou, kdy si každá uděláte tousty,
kafe a společně si u stolu čtete.
