7.11.2017

Už měsíce nemůžeš spát. Tvoje mysl je plná, temná a ty nevíš, jak si v ní rozsvítit. Neorientuješ se v ní, nevíš, o čem s lidma mluvit, chceš si jen číst, nebo poslouchat muziku. Zírat. Jenom být.

Každej víkend teď jezdíš k rodičům. Chce se ti, tvoje stará postel je pohodlná. Chybí ti máma, i když na tebe občas křičí, ale ty víš, že to myslí dobře. Chybí ti taťka, kterej s tebou mluví málo, občas si do tebe rejpne, ale umí objímat líp, než jakejkoliv chlap na Zemi. A zbytečně se neptá. Chybí ti snídaně se ségrou, kdy si každá uděláte tousty, kafe a společně si u stolu čtete.

Chybí ti ten pocit sounáležitosti s rodinou, chybí ti víkendy a prázdniny u babiček. Chybí ti bejt malou holkou, co se kouká s dědou u večeře na M*A*S*H a vůbec tomu nerozumí, ale směje se, protože se směje děda. Směješ se mu, že televizi říká „Počkej!“, protože ta přece nečeká, čas se nikdy nezastavuje a v televizi už vůbec ne. Proto se rozhodneš jezdit tam co nejčastěji, dokud ještě máš komu se kvůli tomu smát...

A tak tam sedíš, v tom pokoji, kterej se nezměnil od tvejch čtyř let a uždibuješ si ten svůj blbej chlebíček. A přemýšlíš o tom, jak je život nespravedlivej. Milovaní lidé ti ubývají před očima, bojíš se, že zmizí úplně, že zprůhlední. Že odejdou a ty nebudeš vědět, jak se z toho dostat. Že se nestihneš rozloučit, pohladit je, podat ruku, dát pusu.

Už jednou si to nestačila a doteď si to vyčítáš.

Vracíš se zpátky k těm černým myšlenkám. K milionům malicherných problémků a křivd, co se staly před milionem let. K trapnejm okamžikům, ke kterým se už nikdy nechceš vracet.

Ono vlastně není KAM se vracet.

Všichni, co prošli tvým životem, jím projít měli. A ti, kteří se nezdrželi, se prostě zdržet neměli. I když si dělala, cos mohla. Nechala sis ubližovat, ponižovat se. Posílilo tě to. Škoda, že na některé věci tě to nepřipraví...

Dokážeš se za sebe postavit, dokážeš si ze sebe udělat srandu, dokážeš se lidem podívat do očí a říct „Miluji tě.“. A myslet to zase po těch letech vážně. Ale jiné věci vyslovit nedokážeš... Potřebuju pomoc.

Už natolik sis zvykla být ta silná, neohrožená holka, která se už nikdy nenechá žádným chlapem ponížit. Proto ta samostatnost. A pak v noci brečíš do polštáře, protože si sama pomoct nedokážeš a stejně za to zase může chlap. Dospěješ k rozhodnutí, ale nejsi schopná to vyslovit. Svírá se ti srdce, protože to udělat musíš, ale vlastně nechceš. Ale víš, že se vám oběma uleví. A pak odcházíš z „místa činu“, u sebe to pomyslné cizí modré světýlko ze Samotářů. A víš, že to tvoje světýlko teď bliká u něj.

A najednou si to uvědomíš.

Udělalas to. Zase to nevyšlo. Tentokrát sis myslela, že to klapne. Hrozně ses za ten vztah prala, bojovala si nejen s vlastní rodinou a ono zase nic. A najednou bulíš zas jak ta malá holka. Malá naivní holka, co vždycky uvěří planým řečem a nekonečným slibům.

Jako s Ním. 

„Neboj, koupím ti hodinky. Pojedeme na dovolenou do Chorvatska. Budeš mi dělat na svatbě družičku. Přivezu ti ze svatební cesty něco hezkého.“

.....................................................................................

„Potřebuju pomoc.“