Sedím na posteli, před sebou počítač a pročítám blog jedné skvělé slečny. Dokonalý večer. V uších mám puštěné spotify, mix sestavený z filmových soundtracků. Popíjím černý čaj a mlsám mandarinku.
Je mi krásně.
Nikdy bych do sebe neřekla, že mi bude takhle krásně. Takhle dobře. Mám okolo sebe milé lidi, další milé lidi poznávám a všechny je zbožňuji.
Zrovna včera jsem seděla na čaji (později pivu) u mého milovaného hrošíka. U slečny, kterou si vůbec z prvního roku studia na VŠ nepamatuju. Nikdy bych si nemyslela, že spolu budeme trávit tolik času a pořád budeme mít co řešit. Od témat úplně banálních až po ta vážná, spirituální povahy.
Hrozně ráda s lidmi řeším svoji spirituální stránku. Své smýšlení, postoje, víru. Jen je hrozně málo lidí, se kterými to můžu řešit. Když někomu řeknu, že mi doma mamka vykládá karty nebo to, že se zajímám o východní postoj k víře, divně se na mě zatváří a dál se mnou o tom nemluví. Je asi v módě tohle všechno hejtovat. Přitom si myslím, že je tohle jedna z věcí, co nás hodně utváří.
Nikdy bych neřekla, že já budu nosit smutným kamarádkám srdíčka s motivačními citátky. Že budu milovat ten okamžik, když spatří, co si vybraly za citát a rozsvítí se jim oči a ústa se jim samovolně roztáhnou do úsměvu.
Nikdy bych neřekla, že to budu já, kdo bude uklidňovat slečny z mého okolí, že některé věci nejsou vůbec důležité, ať se zaměří na jiné, lepší.
A nikdy bych neřekla, že se mi u psaní tohoto článku budou oči plnit slzičkami štěstí.
I když vím, že všechno v mém životě není aktuálně úplně nej, moje myšlenky se ubírají i těmi pesimističtějšími směry, mám tendence zářit. Smát se, radovat se a milovat. Sebe, je, kelímky kávy, sedánky, ranní černé čaje, mazání si krému na obličej, pití vína.
Největší radost mi dělají úsměvy, které dokážu vykouzlit u svých přátel. Když plácnu nějakou pro mě typickou kravinku, když je obdaruji, obejmu, pomuchlám...
Jsem spokojená.
Zářím.
