Samota. Spokojenost. Sebeláska. Správný smutek.

Podzim je časem deprese.
Vždycky mě alespoň jedna malá potvora dohnala a zavařila mi.

Ale letos je to jiný.
Jiný v tom, že všichni okolo mají depresi a já chci spasit celej svět.

Všem je smutno a já sedím s nimi u jednoho stolu a jako jediná nemám ani jeden důvod, proč nezářit.
Je pravda, že mi trvalo dlouho sem dojít. K tomuhle bodu, kde si řeknu, že jsem na světě fakt ráda, že mě to baví a že mě těší má samota.

Naučila jsem se žít sama se sebou poměrně rychle... Vždycky jsem byla spíš ta "jiná", co se moc nebavila, takže sem si nemusela zvykat na moc novinek.
Jen to, že mě nikdo nepohladí a že nemám komu napsat nesmyslnou SMS o svých myšlenkách, mě docela dlouho tížilo.
Ale i to jsem si vyřešila.

Nedávno, na narozeninové oslavě mé kamarádky, se mě jeden chlapec zeptal, kam chodím do posilovny. Můj smích asi nebyl na místě, ale zaručeně byla na místě má myšlenka, že to vlastně nepotřebuju. A to je sebeláska. Pro mě donedávna něco neznámýho, protože jsem trpěla pokaždý, když jsem se svlíkla před zrcadlem.
Mučit se pohybem začnu zase v tu dobu, co mi bude dělat radost. (a to teď evidentně nedělá, vzhledem k začátku předchozí věty).

Samozřejmě jsem smutná. Ale takovým správným způsobem. Netopím se v tom, jen to s úsměvem pošlu ven a ono se to samo vytratí... (jen doma mi to ještě moc nejde)

Taky se cítím víc propojená s ostatními lidmi. I se světem celkově. Prostě jsme si sedli. :D Nevím čím to je, ale nějak mám potřebu s nimi trávit čas a obohacovat se jimi. Kochat se jimi. Milovat na nich maličkosti...
... I velikosti.

Cejtit se fajn je fajn, fakt! Zkuste to.
A ne, nefičím na drogách.

I když... Možná je to tím, že jsem tele a zapomněla jsem si koupit prášky, a proto jsem se chvíli necpala hormony. :D