a hard rain's a-gonna fall

Venku leje. Na to, že je lednové ráno, to s počasím vypadá spíš na podzim. Nebo na hodně ošklivé jaro. Po cestě do knihovny pofňukávám nahlas, cítím, jak mi kabát těžkne pod kapkami deště. Je jako houba, nasaje do sebe všechno, s čím se potká. Vodu, vlákna z trochu chlupatější šály, vypadané vlasy, pachy. S těmi pachy je to nejhorší. Nemůžu je večer z kabátu sundat, jako to ostatní.

7.11.2017

Už měsíce nemůžeš spát. Tvoje mysl je plná, temná a ty nevíš, jak si v ní rozsvítit. Neorientuješ se v ní, nevíš, o čem s lidma mluvit, chceš si jen číst, nebo poslouchat muziku. Zírat. Jenom být.

Každej víkend teď jezdíš k rodičům. Chce se ti, tvoje stará postel je pohodlná. Chybí ti máma, i když na tebe občas křičí, ale ty víš, že to myslí dobře. Chybí ti taťka, kterej s tebou mluví málo, občas si do tebe rejpne, ale umí objímat líp, než jakejkoliv chlap na Zemi. A zbytečně se neptá. Chybí ti snídaně se ségrou, kdy si každá uděláte tousty, kafe a společně si u stolu čtete.

the art of ...?

lidskej mozek by měl mít zakázanou schopnost bilancovat. ten můj to totiž přepadá v těch nejnevhodnějších obdobích a já bilancuju, aniž bych k tomu měla důvod.

se začátkem akademickýho roku mám vždycky pocit, že něco novýho začíná, že toho zase strašně moc zažiju, potkám strašně moc nových a zajímavých lidí a že se opřu do studia konečně na 100%. zatím to pokaždé dopadlo tak, že jsem toho moc nezažila. ani jsem nepotkala nikoho novýho, protože u nás ve škole se na mých předmětech buď motají pořád ty stejný lidi a nebo neumím držet hubu, učitel o mě řekne, že jsem se vyjádřila velice fundovaně a zbytek lidí mě má za člověka, co se rád poslouchá. jo a potom v půlce semestru brečím, že jsem ještě nezačala s tím, s čím jsem začít měla pro jistotu ještě o prázdninách, hroutím se a pak se to stejně snažím zazdít novýma seriálama. nebo klidně i těma starýma, to nevadí, že je znám nazpaměť. alespoň budu tupě civět do něčeho příjemnějšího, než do knížek k diplomce.

je to jako síť kolem celýho těla, co tě omotává na doživotí

Už delší dobu přemýšlím nad tím, kam vlastně spějeme. Jsme pohlceni v sociální síti. Stagnujeme někde mezi Facebookem, Instagramem a Twitterem. Neváháme se podělit o nejnovější informace ze svého života s lidmi, které jsme třeba 10 let neviděli. Nebo i s lidmi, které známe jen podle přezdívky a ikonky na Twitteru a Instagramu.

Pamatuji si, když byl v kurzu Facebook. Jakožto čerstvá patnáctka jsem si libovala v označování svých kamarádů ve svých statusech, třeba i pětkrát za hodinu. Ani nevíte, kolikrát se chytám za hlavu, když procházím své „vzpomínky“. Minulý rok jsem se rozhodla ty pubertální výžblepty začít mazat. Den po dni. Ale objevují se další a další.

be kind.

už dlouho chci napsat nový článek. jen nevím, o čem by měl být.

o nových knížkách? - ne.
o tom, jak jsem válčila na praxích? - ne.
o tom, že se kolem mě všichni zasnubujou nebo oplodňujou? - ne. (i když jim to všem moc přeju!)

jak se všude píše, každý člověk má své problémy. proto bychom měli být na všechny hodní. nesoudit je.
já to beru, snažím se tím řídit a snažím se lidem říkat i hezké věci. protože ty ošklivé se říkají častěji. radši vyzdvihneme to, co je špatně, protože to správné se přece očekává.

věci, co jsme ztratili v plamenech

Ztratila jsem se.

Ztratila jsem se sama sobě. Což je to nejhorší, co se člověku může stát.

Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama, ztratila jsem nervy a nejspíš i pár ideálů.

Najednou jsem sama sebe neviděla. Neviděla jsem, kde právě stojím, co všechno u sebe mám a jak dlouhou cestu jsem po své „duševní mapičce“ ušla. Moje mysl mi hlásá, že jsem se nikam neposunula, ale že jsem se vrátila.

pověz mi, jaká jsem.

poslední dobou hodně pláču.

nikdo o tom neví.

nikdo to nevidí.

nemusí to být vidět. stačí, že v sobě mám takový pocit obrovské bezmoci, že pláču uvnitř. skrytě.
někdy si nemůžeme dovolit ukazovat emoce. nebo si nemůžeme dovolit odhalit příčinu toho, proč se vlastně cítíme tak, jak se cítíme.