lidskej mozek by měl mít zakázanou schopnost bilancovat. ten
můj to totiž přepadá v těch nejnevhodnějších obdobích a já bilancuju, aniž
bych k tomu měla důvod.
se začátkem akademickýho roku mám vždycky pocit, že něco
novýho začíná, že toho zase strašně moc zažiju, potkám strašně moc nových a
zajímavých lidí a že se opřu do studia konečně na 100%. zatím to pokaždé dopadlo
tak, že jsem toho moc nezažila. ani jsem nepotkala nikoho novýho, protože u nás
ve škole se na mých předmětech buď motají pořád ty stejný lidi a nebo neumím
držet hubu, učitel o mě řekne, že jsem se vyjádřila velice fundovaně a zbytek
lidí mě má za člověka, co se rád poslouchá. jo a potom v půlce semestru
brečím, že jsem ještě nezačala s tím, s čím jsem začít měla pro
jistotu ještě o prázdninách, hroutím se a pak se to stejně snažím zazdít novýma
seriálama. nebo klidně i těma starýma, to nevadí, že je znám nazpaměť. alespoň
budu tupě civět do něčeho příjemnějšího, než do knížek k diplomce.
