the art of ...?

lidskej mozek by měl mít zakázanou schopnost bilancovat. ten můj to totiž přepadá v těch nejnevhodnějších obdobích a já bilancuju, aniž bych k tomu měla důvod.

se začátkem akademickýho roku mám vždycky pocit, že něco novýho začíná, že toho zase strašně moc zažiju, potkám strašně moc nových a zajímavých lidí a že se opřu do studia konečně na 100%. zatím to pokaždé dopadlo tak, že jsem toho moc nezažila. ani jsem nepotkala nikoho novýho, protože u nás ve škole se na mých předmětech buď motají pořád ty stejný lidi a nebo neumím držet hubu, učitel o mě řekne, že jsem se vyjádřila velice fundovaně a zbytek lidí mě má za člověka, co se rád poslouchá. jo a potom v půlce semestru brečím, že jsem ještě nezačala s tím, s čím jsem začít měla pro jistotu ještě o prázdninách, hroutím se a pak se to stejně snažím zazdít novýma seriálama. nebo klidně i těma starýma, to nevadí, že je znám nazpaměť. alespoň budu tupě civět do něčeho příjemnějšího, než do knížek k diplomce.

a vlastně proto jsem i začala bilancovat. opět. protože v neděli si vezmu hezky kávovar a pár svých věcí (= trochu oblečení, hodně bot a knih) a přesunu se (za pomoci milované rodiny) zpět na kolej. a zase mě přepadá ten pocit, že začne něco velkého. NE, Deniso, NEZAČNE. Zase budeš brečet, že nic nestíháš, potom se na tři měsíce zdejchneš za Putinem a bůhví, jestli se vrátíš. (třeba mě zatknou za zneuctění Lenina v mauzoleu, protože mu budu strkat malíček do ucha, v horším případě do nosu! co vy víte!)

z druhý strany, tohle období bilancování znamená jen jedno jediný - blíží se podzim! protože jsem podzimní dítě, je to moje období a libuju si v podzimních dnech - ať těch „babolétích“, tak v těch, kdy od rána lehounce mrholí a nebe pokrývá nehezkej našedlej baldachýn. je to totiž období jako stvořený pro všechny ty seriály a moje oblíbený filmy, válení se pod teplou dekou s teplým čajem a knížkou a jiný inťoušský zábavičky. třeba konečně dočtu Malý život, jehož surovost mě lehce donutila tuto knihu odložit a přečíst místo toho dvě jiný, tenčí, ale stejně drsný - protože jsem evidentně „jiná“ a sama moje mamka mi oznámila, že čtu opravdu samý „depky“. asi bych mohla vést u nás na fakultě předmět MELANCHOLIE 101, protože někdy jsem opravdu ukázkovej případ. jediný, co mi vlastně nikdy nešlo, bylo to melancholický zapisování si do deníku. vždycky jsem napsala jeden zápis a tím to haslo. protože všechny moje dny jsou skoro stejný a nemám žádný velký myšlenky, co by stály za zapsání.

a to je ten paradox.

vždycky jsem chtěla psát. viděla jsem se v kavárně, jako takovou tu elegantně-neupravenou holku s drdolem, v černým roláku, s ušmudlanym zápisníkem... před sebou už dávno vychladlou kávu, popelník plnej vajglů (každej umělec přece kouří!) a prázdnou stránku... jenže - čím ji zaplnit?

poslední dobou moje schopnost vystihnout situaci hezkými slovy jaksi... pokulhává. NENÍ. hlavou se mi honí spousta věcí, hodně hezkých vět, milých útržků mých myšlenek. ale žádnou si nezapíšu. snad na to zapomenu. a ony větičky časem ztratí to kouzlo. snad za to zapsání ani nestály. a nebo doufám, že přijdou lepší. zajímavější. poetičtější.

jenže nic není poetičtějšího, než samotnej poeta. pisatel, kterej do slov vkládá veškerou svou bolest. možná proto mi to nejde. nemám žádnou bolest,kterou bych do slov vkládala a plnila jí stránky zápisníku. slova mají obrovskou moc a možná i proto se jich poslední dobou bojím. vyhýbám se jim. neumím popsat svoje pocity, protože se bojím, že mě to bolí a já o tom ani nevím. nevím, proč by mě mělo něco bolet. možná duše.

"Hlavou mi krouží

mozkomoři.

V myšlenkách plavou,

duši moří."

„Člověk musí bejt trochu skeptickej, jinak by byl pořád zklamanej...“