Which problems are the real problems?

Existují dva druhy lidí. Ti, co nahlas a hystericky brečí při sebemenší komplikaci a ti, kteří nepustí svá stavidla ani kdyby se jim doslova zhroutil svět.
Ani jeden z těchto typů není takzvanou zlatou střední cestou. A já ani nedokážu říct, který z těchto extrémů je horší. a ještě horší je to, že si nedokážu uvědomit, ke kterýmu extrému vlastně patřím.

Je pravda, že dřív jsem patřila k tomu prvnímu typu. Vždycky jsem asi fakt hrozně potřebovala politovat a obejmout, že jsem si vždycky ráno řekla "Ty jo, bolí mě hlava, tak se budu celej den mračit. Třeba někdo pozná, že mi není dobře a já o tom budu moct mluvit!". Když to teď po sobě čtu, tak si říkám, že jsem byla fakt hroznej paňár.
Kdo sakra potřebuje lítost, když může mít sem tam kompliment nebo upřímný úsměv ostatních?! :)

Když tak okolo sebe vidím (a hlavně slyším) ty, kteří nedokáží mluvit o ničem jiném, než o svých malicherných problémech a ostatní nepustí ke slovu, je mi blivno. Proč mám kamarády? Abychom se vzájemně obohacovali. VZÁJEMNĚ. Nemám je proto, aby poslouchali o mých zlámaných nehtech, žabomyších válkách s mladší sestrou a nebo mých problémech se zažíváním. Nemám je proto, abych mluvila jen a jen o sobě a oni seděli naproti mně a poslouchali mě. Úplně přesně vím, co by se jim honilo hlavou. "Už přestane mluvit? Opravdu je tohle problém?"

Poslední dobou, když jdu po ulici a zubím se na lidi, přemýšlím, proč jsou všichni tak zapšklí. Vím proč. Všichni to ví. Ale asi to nikdo nebere na vědomí. Nikdy nevíme, co se ostatním v životě děje, nad čím přemýšlí, čím si prochází.

A proto bychom měli se svými problémy chvíli počkat a ne je na všechny okolo chrlit hned, jak je potkáme.

Pozitivní vibrace jsou potřeba. Navíc, když se usmíváte, můžete rozsvítit den někomu jinému.
Nikdy nevíte, co váš úsměv s druhým udělá.

It's raining outside

Sedím na koleji a koukám z okna.

Už od rána prší a já vidím, cítím a dokonce i slyším, jak je venku mokro. Miluju tohle počasí, i když dneska to bylo trochu "krvavější".

Nesnášim totiž deštníky.

Hlavně když jedu jen dvě zastávky tramvají a pak jdu do školy... Miluju ten lehký deštík ve vlasech a na obličeji... úplně jako kdybych byla kytka a ten déšť mi hodně pomáhal. (bohužel mi nepomůže vyrůst, už jsem to zkoušela!)
Jenže jsem dneska zapomněla, že mám čerstvě obarvené vlasy. Takže ze mě tekly oranžovo červené potůčky. Jako kdyby mi nějakej dobrák rozbil hlavu a já si s tím vesele štrádovala po Plzni. A mě bylo divný, proč na mě lidi divně koukali. No co, trochu barev do toho pochmurného podzimu se přinést musí, ne? Když nad tím teď tak přemejšlím, nekoukali přece jen na moje neonově růžový botasky na běh? S nima mám taky vtipnej příběh. Nosím teď moje botasky na běhání, protože moje "konverskokecky" mi začaly pojídat ponožky, hezky od paty. Když jsem se před týdnem u kamarádky zula, zjistila jsem, že mám sexy odkryté paty, protože prostě díra. Velká.
A se svojí pofidérní malou, ale zato širokou nohou nemůžu sehnat žádné krásné podzimní "oxfordky". (oxfords, not brogues!)

Už jsem třetím týdnem na koleji, takže zase žiju Plzní. Setkávačky s kamarádkami u vína a piva nebo cideru. Spousta prohýřených večerů, protože jsme dospělý a teď si to můžeme ještě dovolit. Třetí místo s tím nejlepším čistě ženským týmem vybojované v Hospodském kvízu. A to jsem to všechno stihla jen za dva týdny.
Bohužel s čím dál tím víc chladnějším počasím se mi krátí období hýření a nastává období pláče, odříkání, učení se a sezení na koleji obklopená papíry, hektolitry potu, krve, slz a kafe a s uřvaným pyžamem. Ani netušíte, jak moc to utíká. A zaručeně to rychle uteče letos. Protože čím blíž jsem ke státnicím, tím rychleji to letí a já se ani nestačím rozkoukávat.

No a vlastně proto teď visím na Spotify, poslouchám svůj skoro rok starej playlist nazvanej "melancholie jak blázen" a píšu tohle. Protože to chci sdílet, dokud to je ještě čerstvý. (Protože na letní článek z FFka si budete muset ještě počkat, protože ještě nemam tu fotku, co k němu nutně potřebuju!)

Podzim je stejně takovej můj šťastnej kousek roku, protože vždycky zažiju to nejvtipnější. (Kromě letošního léta, to jsem si díky holkám taky moc užila!)

A protože jsem hodná a rozradostněná, rozhodla jsem se, že nahodím pár vtipných faktů ze svýho života. Takový to "divné věci o mě TAG", ale tagy nemam ráda, přijde mi to perspektivní akorát tak pro youtubko, kde se na to ráda podívám a zasměju se. A tak jenom pár, co mě právě napadají:

- i přes to, že jsem sama, jsem naposledy s kamarádkou (která je teď už taky sama) seděla nad kafem a probíraly jsme samozřejmě...chlapy. (i když v mým životě jich je fakt hodně! :D )

- nevlastním žádné smyslné ženské spodní prádlo. Mám samý infantilní s nápisama nebo obrázkama. Protože razím heslo, že to dítě v nás musí stále žít! (jen doufám, že nějakej můj budoucí partner bude to heslo razit taky! a nebo mi to smyslný prádlo koupí! :D )

- právě jsem přemýšlela nad tím, jestli se nápis píše "nápis" a nebo "nápys". ach můj bože, katedra čestiny se právě zbortila!

- taky jsem přemejšlela nad tím, jestli "rozradostněný" je slovo. a ono je. editor mi to nepodtrhnul!

- strašně ráda píšu jako debil bez velkých písmen, ale hrozně ráda používám tečky tak, kde mají být...

- a vlastně strašně nerada si barvim vlasy, protože z toho je hroznej bordel. ale brečim, když mam odrosty a vymytou barvu. a taky když nemam červený vlasy, protože to ke mě tak nějak už patří. a prej jsem v nich kočka!

- moje myšlenky jsou hrozně "chlupatý", takže když někdo řekne nějakej dvojsmysl nebo blbou narážku, řežu se jak debil a nebo k tomu dodám nějakej svůj poznatek a rozsekám to ještě víc!

- když mám migrénu, jím lidi. *muahaha*

- jo a tenhle článek jsem si téměř vycucala z prstu. trvalo mi to jen cca 10 minut ho napsat!

Vaše Podzimní dítě