floating in my brain

Prozvání mě ségra, mám jí jít naproti nahoru na rozcestí. Zaklapnu notebook a tak, jak jsem, v teplácích, vyrážím ven. Na to, že mají být za dva dny Vánoce, je venku překvapivě teplo. Takové jaro v prosinci.

Dávám si do uší sluchátka, pouštím oblíbený song a šlapu do kopce.

25.listopadu

Je to zvláštní.
Sedím na posteli, před sebou počítač a pročítám blog jedné skvělé slečny. Dokonalý večer. V uších mám puštěné spotify, mix sestavený z filmových soundtracků. Popíjím černý čaj a mlsám mandarinku.

Je mi krásně. 
Nikdy bych do sebe neřekla, že mi bude takhle krásně. Takhle dobře. Mám okolo sebe milé lidi, další milé lidi poznávám a všechny je zbožňuji.

Zrovna včera jsem seděla na čaji (později pivu) u mého milovaného hrošíka. U slečny, kterou si vůbec z prvního roku studia na VŠ nepamatuju. Nikdy bych si nemyslela, že spolu budeme trávit tolik času a pořád budeme mít co řešit. Od témat úplně banálních až po ta vážná, spirituální povahy.

Hrozně ráda s lidmi řeším svoji spirituální stránku. Své smýšlení, postoje, víru. Jen je hrozně málo lidí, se kterými to můžu řešit. Když někomu řeknu, že mi doma mamka vykládá karty nebo to, že se zajímám o východní postoj k víře, divně se na mě zatváří a dál se mnou o tom nemluví. Je asi v módě tohle všechno hejtovat. Přitom si myslím, že je tohle jedna z věcí, co nás hodně utváří.

Nikdy bych neřekla, že já budu nosit smutným kamarádkám srdíčka s motivačními citátky. Že budu milovat ten okamžik, když spatří, co si vybraly za citát a rozsvítí se jim oči a ústa se jim samovolně roztáhnou do úsměvu.

Nikdy bych neřekla, že to budu já, kdo bude uklidňovat slečny z mého okolí, že některé věci nejsou vůbec důležité, ať se zaměří na jiné, lepší.

A nikdy bych neřekla, že se mi u psaní tohoto článku budou oči plnit slzičkami štěstí.

I když vím, že všechno v mém životě není aktuálně úplně nej, moje myšlenky se ubírají i těmi pesimističtějšími směry, mám tendence zářit. Smát se, radovat se a milovat. Sebe, je, kelímky kávy, sedánky, ranní černé čaje, mazání si krému na obličej, pití vína.

Největší radost mi dělají úsměvy, které dokážu vykouzlit u svých přátel. Když plácnu nějakou pro mě typickou kravinku, když je obdaruji, obejmu, pomuchlám...

Jsem spokojená. 

Zářím.

Jaké kolegy potkáte na vysoké

aneb "ještě nejsme dospělí" :D

1. Exhibicionističtí šprti

Všechno ví, všechno znají, všechno umí. Člověk, co většinou čeká na hodinu sám, sedí sám, nebaví se. Svědomitě zapisuje vše, co slyší a zapáleně diskutuje s přednášejícím. Na seminářích perlí, učitel už pro jistotu vyvolává jen jeho. Seminární práce odevzdává s předstihem, v testech dosahuje plného počtu bodů. Občas s uspokojením připomene úkol z minulé hodiny.

O radu či poznámky neprosit! Odejdete od jeho místečka s pláčem.

2. "Koukejte na nás, už jsme na výšce!"

Skupinka, co všude chodí společně, sedí společně a přede všemi zapáleně diskutuje o seminárkách a nadcházejících zkouškách a zápočtech. Většinou fňukají, jak nestíhají, nic neumí a určitě to nedaj! Přitom se seminárkami jsou skoro hotovi, jen se učí a odejdou s jedničkami. a když ne - jsou na řadě slzy, popřípadě pomluvy.

Před zkouškou s nimi nemluvte - vystresují vás, protože to sami moc hrotí - stáhnou vás s sebou!

3. Přehnaně kontrolující

Fízlové. Všude chodí, vše mají, ale prd ví. Největší zábavou je totiž sledování kolektivu. Kdo chodí či nechodí, kdo měl kolik bodů u testu, kdo předmět splnil.
Jejich největší starostí je to, že někdo není ve škole, ale má vynikající výsledky. Oni sami mají výsledky průměrné a když excelují, nezapomenou se pochlubit na sociálních sítích.

K Vánocům si tajně přejí třídní knihu a bloček na pokuty!

4. Zlatý průměr - zdraví prokrastinátoři

Párkrát chybí, jinak sedí naprosto všude a píší si. Akorát nemusejí sedět v první řadě a nemusejí diskutovat. Zásadně s přednášejícím nenavazují oční kontakt (a ani ten další...), bojí se vyvolání - nejsou si totiž jistí odpovědí. Úkoly smolí těsně před odevzdáním, seminárky OPRAVDU NESTÍHAJÍ. Víte kolik dílů seriálu se dá místo toho stihnout? Místo večera nad knihami radši tráví večer na koncertě, v kině, baru,... Důležitá je společnost přátel - ne učebnic. Další den většinou přijdou s kolou v ruce nebo vůbec.
Zásadní je, že když je poprosíte o pomoc či o poznámky, s radostí vám vyhoví. A nechtějí nic na oplátku.
Před zkouškou vtipkují, září a snaží se namotivovat ostatní. Ti méně průbojnější mlčí a nebo mluví už o zkouškách pokořených. Všem před vstupem na potítko přejí hodně štěstí.
Jo, a klidně dají přednost kávě před seminářem, na který už jde učitel stejně pozdě!
Nemají potřebu se chlubit s výsledky svého studia, pokud se jich někdo přímo nezeptá.
Před přednáškami mluví o svých oblíbených seriálech (překvapivě...), knihách nebo o koncertě na kterém byli minulou noc.
Tihle lidé jsou neobyčejně družní, v průběhu prvního roku studia se srocují do skupin.

Občas si neodpustí ošklivou poznámku na účet typů 1-3, ale to už musí být hodně vyčerpaní a nasraní.

5. Neviditelní géniové

Vidíte je jen první týden školy a týden poslední. Potkáte je jen při zkouškách a na školní party.
Většinou v době školy pracují. Občas se objeví, ale vzápětí toho litují, protože se na ně přilepí "trojky" a podrobují je výslechu. Nebo na ně jen blbě a vyčítavě čumí.

Každopádně - tenhle typ lidí má vše během chvíle splněno a většinou napoprvé. Akorát na rozdíl od typu 3 ví, kolik za tím bylo probděných nocí. (Myslím, že v tuhle chvíli opravdu litují toho, že do školy nechodili.)


A kam byste se zařadili Vy? ;) :D

Samota. Spokojenost. Sebeláska. Správný smutek.

Podzim je časem deprese.
Vždycky mě alespoň jedna malá potvora dohnala a zavařila mi.

Ale letos je to jiný.
Jiný v tom, že všichni okolo mají depresi a já chci spasit celej svět.

Všem je smutno a já sedím s nimi u jednoho stolu a jako jediná nemám ani jeden důvod, proč nezářit.
Je pravda, že mi trvalo dlouho sem dojít. K tomuhle bodu, kde si řeknu, že jsem na světě fakt ráda, že mě to baví a že mě těší má samota.

Naučila jsem se žít sama se sebou poměrně rychle... Vždycky jsem byla spíš ta "jiná", co se moc nebavila, takže sem si nemusela zvykat na moc novinek.
Jen to, že mě nikdo nepohladí a že nemám komu napsat nesmyslnou SMS o svých myšlenkách, mě docela dlouho tížilo.
Ale i to jsem si vyřešila.

Nedávno, na narozeninové oslavě mé kamarádky, se mě jeden chlapec zeptal, kam chodím do posilovny. Můj smích asi nebyl na místě, ale zaručeně byla na místě má myšlenka, že to vlastně nepotřebuju. A to je sebeláska. Pro mě donedávna něco neznámýho, protože jsem trpěla pokaždý, když jsem se svlíkla před zrcadlem.
Mučit se pohybem začnu zase v tu dobu, co mi bude dělat radost. (a to teď evidentně nedělá, vzhledem k začátku předchozí věty).

Samozřejmě jsem smutná. Ale takovým správným způsobem. Netopím se v tom, jen to s úsměvem pošlu ven a ono se to samo vytratí... (jen doma mi to ještě moc nejde)

Taky se cítím víc propojená s ostatními lidmi. I se světem celkově. Prostě jsme si sedli. :D Nevím čím to je, ale nějak mám potřebu s nimi trávit čas a obohacovat se jimi. Kochat se jimi. Milovat na nich maličkosti...
... I velikosti.

Cejtit se fajn je fajn, fakt! Zkuste to.
A ne, nefičím na drogách.

I když... Možná je to tím, že jsem tele a zapomněla jsem si koupit prášky, a proto jsem se chvíli necpala hormony. :D

Which problems are the real problems?

Existují dva druhy lidí. Ti, co nahlas a hystericky brečí při sebemenší komplikaci a ti, kteří nepustí svá stavidla ani kdyby se jim doslova zhroutil svět.
Ani jeden z těchto typů není takzvanou zlatou střední cestou. A já ani nedokážu říct, který z těchto extrémů je horší. a ještě horší je to, že si nedokážu uvědomit, ke kterýmu extrému vlastně patřím.

Je pravda, že dřív jsem patřila k tomu prvnímu typu. Vždycky jsem asi fakt hrozně potřebovala politovat a obejmout, že jsem si vždycky ráno řekla "Ty jo, bolí mě hlava, tak se budu celej den mračit. Třeba někdo pozná, že mi není dobře a já o tom budu moct mluvit!". Když to teď po sobě čtu, tak si říkám, že jsem byla fakt hroznej paňár.
Kdo sakra potřebuje lítost, když může mít sem tam kompliment nebo upřímný úsměv ostatních?! :)

Když tak okolo sebe vidím (a hlavně slyším) ty, kteří nedokáží mluvit o ničem jiném, než o svých malicherných problémech a ostatní nepustí ke slovu, je mi blivno. Proč mám kamarády? Abychom se vzájemně obohacovali. VZÁJEMNĚ. Nemám je proto, aby poslouchali o mých zlámaných nehtech, žabomyších válkách s mladší sestrou a nebo mých problémech se zažíváním. Nemám je proto, abych mluvila jen a jen o sobě a oni seděli naproti mně a poslouchali mě. Úplně přesně vím, co by se jim honilo hlavou. "Už přestane mluvit? Opravdu je tohle problém?"

Poslední dobou, když jdu po ulici a zubím se na lidi, přemýšlím, proč jsou všichni tak zapšklí. Vím proč. Všichni to ví. Ale asi to nikdo nebere na vědomí. Nikdy nevíme, co se ostatním v životě děje, nad čím přemýšlí, čím si prochází.

A proto bychom měli se svými problémy chvíli počkat a ne je na všechny okolo chrlit hned, jak je potkáme.

Pozitivní vibrace jsou potřeba. Navíc, když se usmíváte, můžete rozsvítit den někomu jinému.
Nikdy nevíte, co váš úsměv s druhým udělá.

It's raining outside

Sedím na koleji a koukám z okna.

Už od rána prší a já vidím, cítím a dokonce i slyším, jak je venku mokro. Miluju tohle počasí, i když dneska to bylo trochu "krvavější".

Nesnášim totiž deštníky.

Hlavně když jedu jen dvě zastávky tramvají a pak jdu do školy... Miluju ten lehký deštík ve vlasech a na obličeji... úplně jako kdybych byla kytka a ten déšť mi hodně pomáhal. (bohužel mi nepomůže vyrůst, už jsem to zkoušela!)
Jenže jsem dneska zapomněla, že mám čerstvě obarvené vlasy. Takže ze mě tekly oranžovo červené potůčky. Jako kdyby mi nějakej dobrák rozbil hlavu a já si s tím vesele štrádovala po Plzni. A mě bylo divný, proč na mě lidi divně koukali. No co, trochu barev do toho pochmurného podzimu se přinést musí, ne? Když nad tím teď tak přemejšlím, nekoukali přece jen na moje neonově růžový botasky na běh? S nima mám taky vtipnej příběh. Nosím teď moje botasky na běhání, protože moje "konverskokecky" mi začaly pojídat ponožky, hezky od paty. Když jsem se před týdnem u kamarádky zula, zjistila jsem, že mám sexy odkryté paty, protože prostě díra. Velká.
A se svojí pofidérní malou, ale zato širokou nohou nemůžu sehnat žádné krásné podzimní "oxfordky". (oxfords, not brogues!)

Už jsem třetím týdnem na koleji, takže zase žiju Plzní. Setkávačky s kamarádkami u vína a piva nebo cideru. Spousta prohýřených večerů, protože jsme dospělý a teď si to můžeme ještě dovolit. Třetí místo s tím nejlepším čistě ženským týmem vybojované v Hospodském kvízu. A to jsem to všechno stihla jen za dva týdny.
Bohužel s čím dál tím víc chladnějším počasím se mi krátí období hýření a nastává období pláče, odříkání, učení se a sezení na koleji obklopená papíry, hektolitry potu, krve, slz a kafe a s uřvaným pyžamem. Ani netušíte, jak moc to utíká. A zaručeně to rychle uteče letos. Protože čím blíž jsem ke státnicím, tím rychleji to letí a já se ani nestačím rozkoukávat.

No a vlastně proto teď visím na Spotify, poslouchám svůj skoro rok starej playlist nazvanej "melancholie jak blázen" a píšu tohle. Protože to chci sdílet, dokud to je ještě čerstvý. (Protože na letní článek z FFka si budete muset ještě počkat, protože ještě nemam tu fotku, co k němu nutně potřebuju!)

Podzim je stejně takovej můj šťastnej kousek roku, protože vždycky zažiju to nejvtipnější. (Kromě letošního léta, to jsem si díky holkám taky moc užila!)

A protože jsem hodná a rozradostněná, rozhodla jsem se, že nahodím pár vtipných faktů ze svýho života. Takový to "divné věci o mě TAG", ale tagy nemam ráda, přijde mi to perspektivní akorát tak pro youtubko, kde se na to ráda podívám a zasměju se. A tak jenom pár, co mě právě napadají:

- i přes to, že jsem sama, jsem naposledy s kamarádkou (která je teď už taky sama) seděla nad kafem a probíraly jsme samozřejmě...chlapy. (i když v mým životě jich je fakt hodně! :D )

- nevlastním žádné smyslné ženské spodní prádlo. Mám samý infantilní s nápisama nebo obrázkama. Protože razím heslo, že to dítě v nás musí stále žít! (jen doufám, že nějakej můj budoucí partner bude to heslo razit taky! a nebo mi to smyslný prádlo koupí! :D )

- právě jsem přemýšlela nad tím, jestli se nápis píše "nápis" a nebo "nápys". ach můj bože, katedra čestiny se právě zbortila!

- taky jsem přemejšlela nad tím, jestli "rozradostněný" je slovo. a ono je. editor mi to nepodtrhnul!

- strašně ráda píšu jako debil bez velkých písmen, ale hrozně ráda používám tečky tak, kde mají být...

- a vlastně strašně nerada si barvim vlasy, protože z toho je hroznej bordel. ale brečim, když mam odrosty a vymytou barvu. a taky když nemam červený vlasy, protože to ke mě tak nějak už patří. a prej jsem v nich kočka!

- moje myšlenky jsou hrozně "chlupatý", takže když někdo řekne nějakej dvojsmysl nebo blbou narážku, řežu se jak debil a nebo k tomu dodám nějakej svůj poznatek a rozsekám to ještě víc!

- když mám migrénu, jím lidi. *muahaha*

- jo a tenhle článek jsem si téměř vycucala z prstu. trvalo mi to jen cca 10 minut ho napsat!

Vaše Podzimní dítě

Jak jsem objevila kouzlo audioknih

Brouzdám po netu a hledám "nové" youtubery, na které koukat. A hle! Slečna, která dokonce jeden čas pracovala pro stejnou agenturu jako já. Pustím si její video. A pak další a další... Baví mě a díky jejímu videu o knížkách mám popsanou celou jednu stranu bloku jmény a názvy zajímavých titulů.

Hned si pořizuji audioknihu Rybí krev, která je opravdu skvěle načtená, napsaná a je prostě skvělá! Seděla jsem na zahradě, poslouchala krásný hlas Dany Černé a kochala se u toho lehce podzimní přírodou.

Pořídila jsem si i Pěnu dní od Borise Viana, kterou miluji. Alespoň tedy filmové zpracování, kde září má milovaná Audrey Tautou. Poslechla jsem ji v práci během jednoho dne. A ještě jsem si stýskala, že to skončilo a nemůžu tento příběh poslouchat dál.

Místo toho jsem nadšeně skočila po Pralinkách od Báry Nesvadbové. Za den a půl přečteno. Opět v práci. V těchto fejetonech je tolik pravdy o českých ženách, až jsem valila oči. Zhltla jsem všechny povídky jako "pralinky" a každou s jinou náplní, hořkou i sladkou. Někdy i obojí.

No, a co mám číst teď?
Tulák po hvězdách mi skočil sám do ruky, protože na Glattauera zatím nemám tu správnou "mailovou" náladu.

Snad ji dostanu dřív, než mi přijde upomínka z knihovny...

Pollyanna a hra na radost

Někdy si říkám, jaký by to asi tak bylo, kdybych měla příležitost žít život někoho jinýho.

Jako správnej konzument YouTube, mám i já své hvězdičky, které sleduju snad všude. Na Facebooku, Instagramu, lajkuju jejich fotky, statusy a hltám jejich Snapchaty nebo i články na blogu.
Vlastně si říkám, že by nebylo marný žít život jednoho z nich. Nebo život jednoho člověka z mnoha inspirativních lidí, co mám okolo sebe.

Zrovna ču Pollyannu od E. H. Porter. Je to spíš dětský čtení, ale ve mně to dítě je pořád schované, tak si z té knihy i beru nějaké myšlenky k srdci.

"Lidé ze všeho nejvíc potřebují povzbudit... Je nutné apelovat na jejich dobré stránky, nikoliv na ty špatné... Nemluvte stále o lidských chybách, vyzdvihujte raději ctnosti. Snažte se jim stavět před oči jejich lepší já, jejich skutečné já, které se nebojí dobrého skutku a zvítězí. Vliv krásného, energického, zdravého charakteru je nakažlivý. Z člověka vyzařuje to, co má v duši a v srdci. Pokud je laskavý a úslužný, budou takoví i jeho sousedé. Jestliže se mračí a zlořečí a kritizuje - i jeho sousedé mu oplatí stejně, případně i s úroky!... Kdo hledá zlo, většinou je najde, pokud přesvědčeně očekáváte dobro, dostane se vám jej..."

Pollyanna hraje hru na radost, kdy e snaží ve všem co se jí stane najít něco veselého. Asi začnu taky hrát a začnu hned teď. Mám radost z toho, že nežiju život hvězdičky z YouTube, ale ten svůj. Když si představím, kolik schůzek bych musela zvládnout i kdybych na to neměla náladu, to, že bych musela natáčet vlogy z dovolené, kde si chci oddychnout a všichni by sledovali každý můj krok, jsem ráda za svůj línej, náladovej a místama i ufňukanej živůtek. Protože když chci, umím si taky udělat život hvězdy!

Zrovna sedím v kuchyni po teplé vaně, velké očistě svých vlasů a čištění svých kráterů na čele, co se mi tam vyrojily po pití detoxikačního čaje a vysnívám si, jak si upravím pokoj na koleji.
Co si nalepím na zeď, že kvůli tomu rozstříhám pár mamčiných časáků a koupím si nějakou hezkou lepicí pásku s puntíkama, aby to vypadalo hezky.
A jak si musím dovézt tu zelenou krabici na důležité dokumenty a hned jak se dostanu do Levných knih, tak si musím koupit ten super hrníček s kohoutem "It's all about the farm".
A jak budu chodit na konzultace bakalářky a chodit se učit do knihovny, kde to vypadá jak v labyrintu.

A najednou si uvědomuju, že jsem vlastně hvězda. Svoje vlastní.
Dokud teda nepřijde někdo, kdo mi tu mojí iluzi hvězdnýho života rozežene svým křikem a věčnýma výčitkama.

Teď jsem byla po delší době doma a moc jsem si to užila. Mezi našima vládla taková pohodička a prostě to bylo moc fajn.
V rámci udržení si svého "supervyrovnaného vnitřního já" a mého "zenu" jsem se zaměřila na cvičení Pěti Tibetských Ritusů a pozdravu slunci a měsíci. Zatím se snažím zvládnout alespoň teorii na sto procent a v praxi se teprve rozkoukávám.

Taky nám začíná sezóna hasičů a na to se těším jako blázen. Závody, školení, rozhodčování a zase něco "staronovýho" do toho mýho řádu dní a týdnů. Právě se připravujeme (teda, děti se připravují) na závod požárnické všestrannosti. Takže - topografie, uzle, azimut, střelba, šplh po laně, hasební látky a prostředky, zdravověda... Chci se do toho všeho vrhnout jak nikdy, abych mohla dětem poradit co nejvíc a byla konečně k něčemu. Taky chci pokořit ty zkoušky na vedoucího a rozhodčího bez opisování a podvádění (jak to tam dělají všichni ostatní!).

Takže snad nebudu na konci sezóny vyčerpaná, na odstřel a bez vlasů, protože mi z děcek šibne, stihnu snad i něco přečíst, udělat státnice a napsat bakalářku a přitom neztratím svůj zen a budu u toho všeho hvězda. Alespoň ta svoje vlastní!

Waiting for rain

Já pořád na něco čekám.

• Celé léto jsem čekala na to, až se konečně ochladí a budu moci dýchat. Teď, když už se ochladilo, čekám na ty podzimní dny, které buď celé příjemně proprší, nebo jsou zahalené lehce hřejivými paprsky slunce, které postupně slábne.

• Také jsem celé léto čekala na termín mé poslední zkoušky. Když jsem se konečně dočkala, tak jsem začala panikařit. „Proč jsem se nezačala učit dřív? Jak to teď za pár dní stihnu?! Co když to nedám?!!“

Nakonec jsem to dala. Ale jako vždy jsem se neubránila tomu, abych si nějak neublížila. Těsně před zkouškou jsem si polila svou běloskvoucí blůzičku kávou! Když mi na mě ukápla poprvé, tak jsem to ještě ustála a kapičku kafíčka vyčistila na záchodech.“ Ještě štěstí, že chodím vždycky tak o hodinu dřív“ říkala jsem si. No a následně jsem se zlila celá. Zachránil mě svetr a to, že jsem hned po zkoušce upalovala do nedalekého obchodního centra a koupila si tričko, abych nemusela v tom horkém dni být nabalená ve svetříku.

(Jo a v tom obchoďáku jsem se za složenou zkoušku taky náležitě odměnila - třemi knihami!)

• Pořád ještě čekám na svoji spřízněnou duši. Někoho, kdo mě pohladí, když mi bude smutno. Ale na to čekáme asi my všichni z Klubu osamělých srdcí.

• Čekám na to, až budu něčím vzorem. Že budu někoho inspirovat k tomu, aby byl lepší. Aby se o to alespoň pokusil, jako se snažím já. Ne, že bych o sobě měla tak vysoké mínění, spíš si to kladu jako jeden ze svých cílů. (asi jeden z mých přehnaných nároků)

• Čekám na to, až konečně začne škola. Já se usídlím na koleji, kde budu většinu svého volného času, pomalu se uchýlím ke psaní bakalářské práce a ke spoustě dobrovolných úkolů z ruské morfologie.  Mé dny dostanou konečně řád a smysl. Každý další akademický rok začínám s nadšením. Těším se na ty lidi, na nové předměty a nové příležitosti. Těším se na Plzeň. Na spoustu krásných kaváren plných domácích koláčů!

 • Čekám na podzim. Moc se na něj těším, miluju podzimní počasí. Už můžu nosit kabát, nějakou šálu a vysoké boty. Miluju rána, kdy si zajdu před vyučováním pro kávu s sebou a ta mě příjemně hřeje do prstů. Můžu za deště sedět v kavárně nebo v čajovně a číst si. Můžu se procházet v lehkém dešti se sluchátky na uších a přihlouple se usmívat.

• Těším se na sníh. A na Vánoce. A na to, jak bude celé město ověšené světýlky a lidé chodit po Vánočních trzích. Ta sváteční atmosféra… ach!

 A nejvíc se těším na to, až skončím s prací na místě, kde jsem pracovala do teď. Jelikož mamka čirou náhodou zjistila, že všechny tři mé spolupracovnice mě pomlouvají. Těším se na to, až jim všem s úsměvem zamávám, ať si seženou někoho nového, o koho si budou utírat boty. Chvíli mě to mrzelo, protože jsem jim pomáhala, když potřebovaly. Jedné z nich jsem zvedala telefony v noci, protože zkejsla ve stánku a potřebovala poradit. S další z nich jsem si půlila směnu, protože potřebovala odejít na nějakou slavnostní večeři. Kde v tu chvíli byly ty ostatní? Šly si po svým…

No jo, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

Ale mezitím se odehrála taková spousta pozitivních věcí, ze kterých budu žít alespoň další půlrok:

• Vyhrála jsem Všechny malé zázraky, napsala na ně recenzi a ta byla umístěna na FB stránce nakladatelství YOLI

• Udělala jsem tu obávanou zkoušku

• Vyrazila jsem na dvoudenní výlet do Prahy, viděla to město zase z jiné perspektivy a vypila pár dobrých kafíček ve skvěle vypadajících kavárnách. A taky viděla skvělou výstavu erotických kreseb Káji Saudka a na jeho počest si dala skleničku vína na střeše Tančícího domu!

• Nechala jsem se znovu potetovat

• Potkala jsem v našem malém městě slečnu z vysoké, která studium přerušila a udělaly jsme si hezké odpoledne plné míchaných drinčíčků

(Všechny obrázky jsou stažené prostřednictvím aplikace weheartit.com)

Kniha, která je sama o sobě velkým zázrakem

Někdy to prostě přijde. Přečtete si knihu, která vás prostě vycucne. Napřed si vás dokonale omotá kolem prstu a pak vás rozžvýká a vyplivne.

A přitom se v jejím ději dokonale utopíte, hltáte ji pořád a všude a nedokážete se odtrhnout.

A přesně taková je kniha od Jennifer Niven, Všechny malé zázraky.

Představte si na dva úplně odlišné studenty střední školy. Teda, alespoň na povrchu.

Violet a Finch. Violet je jedna z těch „populárních“ holek školy. Roztleskávačka, pisatelka populárního blogu, kráska. Finch dostal od partičky populárních studentů přezdívku „Theodor Magor“. Proč? Protože je nevypočitatelný. Pořád se mění.

„V tom případě tohle.“ Charlie vytáhne jednu bundu a zdvihne ji nad stojan. Taky vypadá dost drsně. Je z odřený, opotřebovaný kůže; vypadá hodně použitě, asi jako Keith Richards, když se ráno probudí po náročným mejdanu.

Jednou je Finch bezdomovec (toho jsem si představovala, bohužel, jako Harryho Stylese, když se tam pořád mluvilo o pletené čepici), jindy Finch z Anglie (ten mi sedl dokonale, protože poslouchal Joy Division! Hned jsem se zaposlouchala do Love Will Tear Us Apart a netušila jsem, jak ta písnička k "Zázrakům" sedí).

Jenže Violet a Finch MAJÍ něco společného. Jenom to není na povrchu. Proto se oba setkají na netradičním místě s netradičním záměrem a Violet Finche okouzlí. 

Charlie znovu přikývne. „Tak teď si musíš zapíchat.“ Tím odkazuje na ten incident ve zvonici. Když si zapíchám, nebudu se chtít zabít. Podle Charlieho je to lék na cokoli. Kdyby všichni světoví vůdci dobře a pravidelně souložili, zmizely by všechny globální problémy lidstva.

Začíná jejich Putování, kdy objevují krásy Indiany kvůli školnímu projektu. A nejen to.

"Někdy, Ultraviolet, je pravda to, co cítíme uvnitř, i když to tak ve skutečnosti není."

Jenže to si musíte přečíst sami, protože "Zázraky" za to stojí. Za přečtení stojí i závěrečná poznámka autorky, která vás určitě oddělá (u mě se jí to povedlo).

Ta kniha je tak dokonalá. Dokonale vám přiblíží chování člověka s bipolární poruchou, a co se může dít, když tomu jeho rodina nevěnuje pozornost. A co se stane, když se mu pokusíte pomoci.

"Co kdyby život fungoval tímhle způsobem? Kdyby se skládal jen ze šťastných částí, z ničeho hrozného, z ničeho ani trochu nepříjemného? Co kdybychom z něj mohli vystříhat všechno špatné a nechat si jen to dobré?"

Doporučuju vzít si ke knize poznámkový blok a nebo lepíky. Tolik vět, hlášek a citátů mě zatím v žádné knize nezaujalo. Lepíkovala jsem pořád. Kvůli Finchovi jsem se stala Královnou Lepíků!

Toho kluka jsem si absolutně zamilovala!

Vzhledem k tomu, že je kniha napsána z pohledu Finche i Violet a jejich promluvy se střídají, můžete si vybrat, kdo vám sedne víc. Mě víc sedl Finch. Věděla jsem, jak se cítí, jaké to je, když přemýšlí a u toho slyší i cítí svoje myšlenky.

"Běžím, dokud se nezastaví čas. Dokud se nezastaví moje mysl. Do chvíle, než to jediné, co cítím, je chladný kov espézetky v mé ruce a bušení krve ve spáncích."

Violet se mi četla hůř, ale chápala jsem ji dokonale. Je to chytrá holka, která se prostě necítí dobře tam, kde je. A až teď mi došlo, že v obou rodinách se vlastně něco úmyslně přehlíží. Jak v rodině Violet, tak v rodině Finche.

A proto si tuhle knihu musíte přečíst! Protože tyhle knihy jsou potřeba. Lepší, než výukové filmy ve školách, kde nuceně sedíte a pak vlastně ani morální vyznění filmu nevnímáte. Tohle není nucené, hezky vše plyne a všechno přijde v tu dobu, kdy to má přijít.

"V tu chvíli si uvědomuju, že není důležité to, co si vezmete, ale to, co zanecháte."

Kdybych psala plnohodnotné recenze a hodnotila knížky hvězdičkami, dala bych 11 z 10!

Křivdím, křivdíš, křivdíme

Nedávno jsem si prožila takovej jeden moment… Moment, kdy s kamarády probíráte svoje časy na základce, protože po tom jste se rozdělili a chcete si zavzpomínat. Kdo koho znal, kdo s kým chodil či nechodil a tak. No a já jsem nebyla schopná si vzpomenout ani na jeden světlejší moment ze základky. 

Ani. Jedna. Šťastná. Vzpomínka.

Prostě jsem jen vyjmenovala jména lidí, co mi na základce ubližovali a kteří mě trápili. Dokázala jsem si vzpomenout i na to JAK mě trápili. Co mi říkali, jak přesně a tak.

Úplně jsem se za sebe styděla, protože jsem si připadala jako člověk, co se má pořád za oběť.

„Hele a znalas tamtoho?“ „Jóó, ten mě taky trápil…“

Samozřejmě, že jsem prožila i hezký okamžiky.

Nevím proč, ale dokud jsem o tom nepřemýšlela, tak ta „minulost“ prostě neexistovala. Neměla jsem potřebu na to myslet, jako by se to nikdy nestalo.

A když už jsem přemýšlela o základce, přesunula jsem své myšlenky i na období střední školy.

Tam mám těch světlých vzpomínek víc. Asi proto, že je to „čerstvější téma“ a taky proto, že tam nechodili kluci, co měli potřebu mi na chodbě zpívat, že jsem moc malá a chtěla bych mít alespoň 150 centimetrů (paradoxně, jeden z těch kluků poté spáchal sebevraždu. Prý kvůli velkému tlaku na jeho osobu.). Občas jsem potkala partu kluků z vedlejší školy, co měli potřebu se vyjádřit k tomu, že jsem prťavá a od toho se odvíjely jejich „super“ sexuální návrhy. (všem jsem jim kejvla a se všema jsem hned šla!)

Navíc se tam odvíjely moje první lásky a položil se základní kámen pár pevných přátelství (jedno z nich skončilo dokonalým fiaskem! yeey!), takže asi ani nebyl čas se tím zabývat, měla jsem plné ruce práce!

Jenže člověk si nejspíš nejlíp pamatuje to nejhorší.

Tady si ale pamatuji dokonale přesný počet situací, kdy to vážně nebylo fér. Možná proto, že se dají spočítat na prstech jedný ruky. A vždycky, když si vzpomenu, vařím se vzteky. U té první téměř okamžitě svírám ruce v pěst a říkám si, jak jsem byla blbá a že i dobře míněná věc bývá po zásluze potrestána. U té druhé si říkám, jak jsem se něčím takovým mohla zabývat a probrečet kvůli tomu tolik nocí. (Holt když je svědkem celá třída a stane se to hned 2x během dne a předtím tolikrát jen mezi čtyřma očima, je to síla - navíc pro labila, jako jsem já…)

A u té poslední? Ta se víceméně odehrála až po střední. Bylo to těsně po maturitě a označila bych to snad za největší fail svýho života (každopádně žiju z toho do teď - bohužel.). Protože tohle se snad nestává ani v sebeblbějších filmech americké produkce! (jó, jó. dneska už se tomu směju.)

A nejvíc zajímavé je to, že když se mi stane nějaká taková podobná křivda teď, tak za dva dny jako kdyby neexistovala.

Asi vývoj. 

Moře prší slaně

Řeknu vám, že občas chytit inspiraci a napsat článek na téma, na který chci už dlouho psát, je docela na prd.

A tak jsem tady. Sedím ve vaně, a jelikož všichni víte, že ve vaně dělám dost věcí než jen mytí (třeba jím čokoládu), tak se není čemu divit.

Máma by mi řekla, ať okamžitě přestanu, že mi počítač navlhne a umře…, ale o tom psát nechci.