Waiting for rain

Já pořád na něco čekám.

• Celé léto jsem čekala na to, až se konečně ochladí a budu moci dýchat. Teď, když už se ochladilo, čekám na ty podzimní dny, které buď celé příjemně proprší, nebo jsou zahalené lehce hřejivými paprsky slunce, které postupně slábne.

• Také jsem celé léto čekala na termín mé poslední zkoušky. Když jsem se konečně dočkala, tak jsem začala panikařit. „Proč jsem se nezačala učit dřív? Jak to teď za pár dní stihnu?! Co když to nedám?!!“

Nakonec jsem to dala. Ale jako vždy jsem se neubránila tomu, abych si nějak neublížila. Těsně před zkouškou jsem si polila svou běloskvoucí blůzičku kávou! Když mi na mě ukápla poprvé, tak jsem to ještě ustála a kapičku kafíčka vyčistila na záchodech.“ Ještě štěstí, že chodím vždycky tak o hodinu dřív“ říkala jsem si. No a následně jsem se zlila celá. Zachránil mě svetr a to, že jsem hned po zkoušce upalovala do nedalekého obchodního centra a koupila si tričko, abych nemusela v tom horkém dni být nabalená ve svetříku.

(Jo a v tom obchoďáku jsem se za složenou zkoušku taky náležitě odměnila - třemi knihami!)

• Pořád ještě čekám na svoji spřízněnou duši. Někoho, kdo mě pohladí, když mi bude smutno. Ale na to čekáme asi my všichni z Klubu osamělých srdcí.

• Čekám na to, až budu něčím vzorem. Že budu někoho inspirovat k tomu, aby byl lepší. Aby se o to alespoň pokusil, jako se snažím já. Ne, že bych o sobě měla tak vysoké mínění, spíš si to kladu jako jeden ze svých cílů. (asi jeden z mých přehnaných nároků)

• Čekám na to, až konečně začne škola. Já se usídlím na koleji, kde budu většinu svého volného času, pomalu se uchýlím ke psaní bakalářské práce a ke spoustě dobrovolných úkolů z ruské morfologie.  Mé dny dostanou konečně řád a smysl. Každý další akademický rok začínám s nadšením. Těším se na ty lidi, na nové předměty a nové příležitosti. Těším se na Plzeň. Na spoustu krásných kaváren plných domácích koláčů!

 • Čekám na podzim. Moc se na něj těším, miluju podzimní počasí. Už můžu nosit kabát, nějakou šálu a vysoké boty. Miluju rána, kdy si zajdu před vyučováním pro kávu s sebou a ta mě příjemně hřeje do prstů. Můžu za deště sedět v kavárně nebo v čajovně a číst si. Můžu se procházet v lehkém dešti se sluchátky na uších a přihlouple se usmívat.

• Těším se na sníh. A na Vánoce. A na to, jak bude celé město ověšené světýlky a lidé chodit po Vánočních trzích. Ta sváteční atmosféra… ach!

 A nejvíc se těším na to, až skončím s prací na místě, kde jsem pracovala do teď. Jelikož mamka čirou náhodou zjistila, že všechny tři mé spolupracovnice mě pomlouvají. Těším se na to, až jim všem s úsměvem zamávám, ať si seženou někoho nového, o koho si budou utírat boty. Chvíli mě to mrzelo, protože jsem jim pomáhala, když potřebovaly. Jedné z nich jsem zvedala telefony v noci, protože zkejsla ve stánku a potřebovala poradit. S další z nich jsem si půlila směnu, protože potřebovala odejít na nějakou slavnostní večeři. Kde v tu chvíli byly ty ostatní? Šly si po svým…

No jo, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

Ale mezitím se odehrála taková spousta pozitivních věcí, ze kterých budu žít alespoň další půlrok:

• Vyhrála jsem Všechny malé zázraky, napsala na ně recenzi a ta byla umístěna na FB stránce nakladatelství YOLI

• Udělala jsem tu obávanou zkoušku

• Vyrazila jsem na dvoudenní výlet do Prahy, viděla to město zase z jiné perspektivy a vypila pár dobrých kafíček ve skvěle vypadajících kavárnách. A taky viděla skvělou výstavu erotických kreseb Káji Saudka a na jeho počest si dala skleničku vína na střeše Tančícího domu!

• Nechala jsem se znovu potetovat

• Potkala jsem v našem malém městě slečnu z vysoké, která studium přerušila a udělaly jsme si hezké odpoledne plné míchaných drinčíčků

(Všechny obrázky jsou stažené prostřednictvím aplikace weheartit.com)