floating in my brain

Prozvání mě ségra, mám jí jít naproti nahoru na rozcestí. Zaklapnu notebook a tak, jak jsem, v teplácích, vyrážím ven. Na to, že mají být za dva dny Vánoce, je venku překvapivě teplo. Takové jaro v prosinci.

Dávám si do uší sluchátka, pouštím oblíbený song a šlapu do kopce.

V noci se mi zdálo, že mě někdo líbal. Tak něžně a s tím, že si mě váží, až jsem z toho ráno byla lehce vyvedena z míry. Přesně tohle je ta chvíle, kdy se mi zasteskne po vztahu. A pak se zase oklepu a jsem šťastná sama se sebou. (tohle je důležitý, věřte mi!)

Písnička ve sluchátkách mi nápadně přisunuje vzpomínky na můj první a poslední vztah. (přitom nechápu proč, znám tu skupinu tak týden)

Už ani nevím, jak ten člověk vypadá, zpřetrhala jsem s ním všechny vazby, ale v hlavě mi pořád sedí. A občas o něm musím mluvit či přemýšlet, aniž bych chtěla. Prostě je to pořád živý, a to už je to víc než dva roky.

Člověk by neřekl, kolik se toho dá promyslet během pětiminutové cesty na rozcestí. Nebe je u toho příjemně modré, bílé mráčky nadýchané a sluníčko příjemně hřeje do tváře, až se z toho usmívám. Je to vážně jako na jaře.

Kde je sníh? Je vážně divný procházet se holou přírodou a vidět tu vánoční výzdobu v oknech a na zahradách. Včera jsme se sestrou čekaly na vánočních trzích na vafli s cukrem a čokoládovou polevou a u toho na nás pršelo. PRŠELO! Vždycky nám u pojídání vaflí na náměstí v Domažlicích mrznuly prsty… Snad ten sníh ještě letos uvidíme…

I když, během mých narozenin jsem sníh viděla. Ráno jsem vstala, koukla z okna a tam jen tak lehounce“sněholilo“ (něco jako mrholilo).

Tenhle článek vlastně ani není nijak plánován. Už dlouho jsem chtěla něco napsat, ale vždycky jsem se zasekla po prvním odstavečku. Proto jsem raději nic nepublikovala. Tohle ze mě jde najednou, bez přemýšlení.

A všechno tohle mě vlastně přivádí k myšlence, že jsem už hrozně dlouho chtěla provést „internetovou očistu“. Hned, jak jsem v pátek vylezla ze školy, řekla jsem si, že sobotu a neděli věnuji čtení a nebudu koukat na internet. Jenže člověk míní… Pořád mi někdo psal, ohledně školy, poznámek… Lidi si nedají pokoj ani před svátky. Navíc jsem pořád sjížděla stránku se svým indexem, abych viděla, jestli jsem všechny zkoušky v posledním týdnu zvládla nebo ne. Teď už většinu z nich vím, tak už ani na internetu sedět nemusím. Proto věnuji svůj „offline den“ středě. Budu dlouho spát, nejspíš vezmu ségru na procházku a budu číst. Bude to takový test mé vůle a hlavně zabiju volnou chvíli něčím smysluplnějším.

Protože od té doby, co mám prázdniny nevím, kam se vrtnout. Říkala jsem si, jak budu odpočívat, ale pořád mám pocit, že se hrozně flákám. Takový ten pocit viny, že toho musíte hodně stihnout, ale vlastně nic nemusíte. Alespoň pár dní NIC NEMUSÍTE. Až potom zase budu muset něco dělat, tak se mi vlastně vůbec nebude chtít, takové protichůdné to celé je.

Každopádně, v téhle době se mají vydávat tematické články, což?

Jenže já vlastně nikomu letos nemůžu ukázat, jak balím dárky. Proč? Protože s holkama letos děláme „secret Santu“ a já všechno balím stejným stylem a nesmím prozradit jejich „design“. I když mě to trochu štve, pořídila jsem dárečky všem, alespoň maličkosti, a to je prý proti pravidlům. Ještě pořád jsem to nedokázala strávit, protože, kdo by nechtěl dáreček na Vánoce? ("Dávám ti dárek, tak ty mně taky jeden dej, budem si kvit." Dárky se dávají pro radost, né z povinnosti. Nebo ne?)

Stromeček zdobíme až den před Štědrým dnem, je tomu tak už od té doby, co jsem byla malá. Mě to nikdy moc nebralo, zdobí jenom ségra s mamkou a ty to dost prožívají.

I když, letos ty Vánoce nějak víc cítím, protože jsem se po 22 letech rozhodla lepit linecké a zdobit perníčky! I když, s tím zdobením to není tak moc horké, protože jako dcera cukrářky jsem se moc nepovedla, jsem trochu nešika.

Jo, ty vpředu jsem zdobila já...heh.

Letos to s tou sváteční atmosférou vážně není tak horké.

Venku je jaro, v kalendáři prosinec a vsadím se, že většina z nás už by stejně chtěla letní prázdniny.