Which problems are the real problems?

Existují dva druhy lidí. Ti, co nahlas a hystericky brečí při sebemenší komplikaci a ti, kteří nepustí svá stavidla ani kdyby se jim doslova zhroutil svět.
Ani jeden z těchto typů není takzvanou zlatou střední cestou. A já ani nedokážu říct, který z těchto extrémů je horší. a ještě horší je to, že si nedokážu uvědomit, ke kterýmu extrému vlastně patřím.

Je pravda, že dřív jsem patřila k tomu prvnímu typu. Vždycky jsem asi fakt hrozně potřebovala politovat a obejmout, že jsem si vždycky ráno řekla "Ty jo, bolí mě hlava, tak se budu celej den mračit. Třeba někdo pozná, že mi není dobře a já o tom budu moct mluvit!". Když to teď po sobě čtu, tak si říkám, že jsem byla fakt hroznej paňár.
Kdo sakra potřebuje lítost, když může mít sem tam kompliment nebo upřímný úsměv ostatních?! :)

Když tak okolo sebe vidím (a hlavně slyším) ty, kteří nedokáží mluvit o ničem jiném, než o svých malicherných problémech a ostatní nepustí ke slovu, je mi blivno. Proč mám kamarády? Abychom se vzájemně obohacovali. VZÁJEMNĚ. Nemám je proto, aby poslouchali o mých zlámaných nehtech, žabomyších válkách s mladší sestrou a nebo mých problémech se zažíváním. Nemám je proto, abych mluvila jen a jen o sobě a oni seděli naproti mně a poslouchali mě. Úplně přesně vím, co by se jim honilo hlavou. "Už přestane mluvit? Opravdu je tohle problém?"

Poslední dobou, když jdu po ulici a zubím se na lidi, přemýšlím, proč jsou všichni tak zapšklí. Vím proč. Všichni to ví. Ale asi to nikdo nebere na vědomí. Nikdy nevíme, co se ostatním v životě děje, nad čím přemýšlí, čím si prochází.

A proto bychom měli se svými problémy chvíli počkat a ne je na všechny okolo chrlit hned, jak je potkáme.

Pozitivní vibrace jsou potřeba. Navíc, když se usmíváte, můžete rozsvítit den někomu jinému.
Nikdy nevíte, co váš úsměv s druhým udělá.