Poslední volné místo bylo vedle pána v maskáčové uniformě, s vojenským batohem a o berlích.
"Můžu k vám?"
Úsměv a přikývnutí.
Cesta byla klidná, plná myšlenek a hezkého výhledu z oken předpotopního vozidla.
Miluji cesty autobusem sem, k nám. Maloměsta střídá příroda, malebná náměstíčka střídají louky, mladí cestovatelé střídají ty staré. Koukám z okna, kochám se.
Pánův pohled spočine na mně.
Naše oči se setkají. Úsměv.
Koukám z okna a usmívám se.
Usmívám se a zjišťuji, že na mě pán promluvil.
"Máte krásnou pihu."
"Děkuju, já ji nemám moc ráda. Dost lidí na ni dřív poukazovalo."
"Taková krásná barokní piha... Kdybych ještě fotil, tak bych si vás rád vyfotil."
"Vy fotíte?"
"No... znáte Karla Lagerfelda? Byl jsem jeho dvorním fotografem. (taky mi vyprávěl o tom, jak od něj dostal oblek, který teď nosí jeho syn. prý je nezničitelný.) Potom jsem dělal válečného korespondenta. No a proto mám berle. A už nefotím."
"Proč?"
"Někdy je třeba pověsit něco na hřebík. Proto teď vedu kroužek focení u nás ve vesnici. Učím fotit dětičky."
"To je hezké."
"Slečno, běžte se nechat vyfotit. Věřte mi."
"Nerada se fotím. Nejsem hezká pro foťák."
"To vám řekl kdo?"
"Kamarádka, co fotí. Prý nejsem fotogenická."
"Sežeňte si jinou kamarádku, co fotí! Věřte mi."
A pak jsem musela vystoupit.
Hezká setkávačka.
Setkání, které je náhodné, něčím vás obohatí, přiměje vaší duši pousmát se.
I kdyby mi ten pán tenkrát lhal, tak mi stejně zvedl sebevědomí o těch pár pomyslných stupňů.
A taky jsem díky němu měla dlouho co vyprávět.
A zrovna dneska jsem si na něj znovu vzpomněla, když jsem nasedla do toho samého rezavého autobusu, v ten samý čas, jako tenkrát.
Žádné komentáře:
Okomentovat