Mám za sebou slabší týden.
Upřímně - nevím, jestli to bylo tím počasím, které se ze dne na den měnilo a nebo je to tím, že se ve mně nakumulovaly samý nepříjemný a nebo složitý věci a já prostě nevěděla, jak je řešit.
Poslední dobou jsem každý pátek vyrážela někam na koncert nebo na jinou akci. Mám ráda koncerty, sice se věčně rozčiluju, že nic nevidím, ale to k tomu patří. Navíc, když trávíte čas na takovýhle akci s lidma, co máte rádi, tak v čem je problém, že jo?
Jenže tenhle pátek... já nevím.
Na Plzeňskou noc jsem se těšila jako blázen. První část večera byla skvělá, tančila jsem, co mi moje hobití síly stačily... A pak přišel moment, kdy jdete na kapelu, co chcete moc a moc a moc vidět... ale klub je plnej, nemůžete si v tom davu ani vyndat ruce z kapes, jak se na vás lidi tlačej a ještě je tu ten podvědomej strach z toho, že přijdete o brejle. Cítila jsem se, jako kdyby ve mě vybuchla malá atomovka, jejímž následkem jsou horký slzy koulející se po mých tvářích a nepříjemný vibrace po celým těle. Bylo mi hned jasný, co udělat. Musela jsem vypadnout...
Až teď mi došlo, že je to prostě tím, jak málo času jsem teď měla jen sama pro sebe a svoje myšlenky. (proto taky nejsem schopná napsat nic pořádnýho...)
Pořád sedím ve škole a od tý doby, co se snažím pravidelně chodit na tréninky, mám pondělí i středu úplně narvanou. Ve "volným" čase jsem buď právě na cestě tam či onam, dělám věci do školy nebo trávím čas s někým konkrétním.
Je pravda, že dny bez osobního kontaktu, bez 24/7 zapnutýho facebooku, jen s knížkou a muzikou, jsem měla naposledy v září, než začala škola.
Uvědomuju si, že jsem v posledních dnech byla absolutně a nechutně protivná. Dokážu si ten problém pojmenovat, ale nevím, co s ním dělat.
Protože sebevědomí se prostě nitrožilně nepodává.
Možná bych jenom měla přestat poslouchat na chodbě náhodný kolemjdoucí, protože na jejich názoru nezáleží a už je stejně nikdy neuvidím.
Dneska, po dvou dnech odpočinku, kdy jsem byla zavřená na kolejním pokoji, s hudbou, s knížkou, kafem a teplýma ponožkama, to vidím jasněji. Přece jenom, znám se nejlíp ze všech lidí na celým světě a jenom já sama si můžu s určitým problémem pomoci. Vím, že i přes neuvěřitelný lidi, co mám kolem sebe, jsem pořád duchem holka, co se občas potřebuje úplně izolovat a páteční večer už byl trochu moc.
Každý z nás občas potřebuje čas jen sám na sebe, na svoje myšlenky, problémy... Nějak ze sebe shodit tu špínu, co se na nás nalepí v práci, ve škole, na ulici nebo i při rozhovoru s blízkými. A je už jen na nás, jak to uděláme.
Na začátku školy jsem si myslela, jak strašně nerada budu jezdit domů na víkendy.
Dneska se těším na to, až uvidím, jakou bude mít mamka radost z fotek z promoce, až si je konečně prohlédne. Nejvíc se těším na to, až si v sobotu lehnu na gauč a odříkám si společně s televizí celý díl Harryho Pottera a na to, jak si každé ráno společně s prtětem (co už je větší než já) nachystám snídani. (dokud mě zase nesprdne za nějakou blbost.)
Asi prostě zase potřebuju dávku svý vlastní krve do žil.
(A taky maminku, aby mi konečně chystal oběd a večeři někdo jinej. :D )
Žádné komentáře:
Okomentovat