the perks of being alone.

Někdy je samota to nejlepší, co můžete od života dostat. 

Uvědomuji si, že tohle téma asi omílám pořád dokola, ale přijde mi to ohromně důležité.
Člověk by se měl napřed naučit být rád sám se sebou, aby mohl být s někým.

Stejně jako je důležitá sebeláska.
Člověk musí mít napřed rád sám sebe (alespoň trochu), aby mohl lásku dát i někomu jinému a přijmout ji nazpátek.
Stejně důležité mi přijde i tzv. "pozitivní sobectví", kde jde o to, že bychom měli být sobečtí. Každý to asi pojme jinak, moje definice pozitivního sobectví však spočívá v tom, že bychom měli jednat tak, abychom se před ostatními neponižovali. 
Nesmíme s sebou nechat vláčet.
Neměli bychom ze sebe dělat neustále šaška nebo fackovacího panáka a ptát se: "Dělám to konečně správně? Už se konečně cítíš líp? Cítíš se dobře? Protože já se dobře necítím."

A právě proto je pro mě někdy samota nejlepší.

• Uvědomíte si, co je pro vás opravdu důležité. Chápu to, lásku potřebuje každý. Ale neznamená to, že se musíte upíchnout do vztahu, ve kterém nejste rádi. Máte rodinu, přátele... to je přece taky láska. 
• Můžete se věnovat novým věcem, přečíst více knih, rozšířit si obzory a přihlásit se na kurz čehokoliv... Třeba si začnete jen tak pro sebe kreslit, psát... Začnete objevovat kouzlo pečení, vaření... Je toho nespočet. 
• Najednou zjišťujete, kolik času máte jen pro sebe (a nakonec budete mít ještě problém s tím, abyste si zorganizovali čas pro dva).
• Tak asi takhle: ...káva s kamarádkou... a hele, nová epizoda milovaného seriálu... povinnosti do školy/práce... nemám náladu na nikoho, chci se jen zahrabat v peřinách s knížkou... mám tak na nic den, že si prostě chci pobrečet u filmu... jdu se svou koncertovou parťačkou hopsat do davu... 
• Občas si uvědomíte i to, kdo je pro vás opravdu důležitý. Začnete trávit čas s lidmi, se kterými se cítíte dobře, nemusíte si na nic hrát a přetvařovat se. 
• Můžete bloumat hodiny a hodiny knihovnou/knihkupectvím v tichu. V tichu!! A ne ve společnosti vět "Tady už jsme byli! Opravdu musíš vzít každou knížku do ruky, očichat ji, zalistovat v ní a přečíst si anotaci? Kdy už půjdeme? A vybereš si teda něco, když už jsme tu?" (tohle je asi záležitost, která platí jen pro mě...)

Pořád vzpomínám na moment, kdy jsem v létě čekala na autobus v sousedním maloměstě. (Ano, čekala jsem asi dvě hodiny.) Půl osmé ráno, jediná kavárna ve městě zavřená, nikoho tam neznám. Zato znám dobře celý zámecký park a miluji to tam. A tak jsem se šla projít. A měla jsem park celý pro sebe. Sundala jsem si boty, běhala tam bosa v ranní rose, zpívala si se sluchátky v uších... Stejně mě nikdo neviděl ani neslyšel. Užila jsem si ten moment. Moment toho, že mě nikdo nesoudí a moment toho, že se moje myšlenky samy od sebe uklidily tam, kam měly.

Buďte občas sami.
Je to neskutečný!