poslední dobou hodně pláču.
nikdo o tom neví.
nikdo to nevidí.
nemusí to být vidět. stačí, že v sobě mám takový pocit obrovské bezmoci, že pláču uvnitř. skrytě.
někdy si nemůžeme dovolit ukazovat emoce. nebo si nemůžeme dovolit odhalit příčinu toho, proč se vlastně cítíme tak, jak se cítíme.
nejvíc bezmocná se cítím, když mi někdo říká, jaká vlastně jsem. někdo totiž ví líp než já, jaká jsem. jaký je můj kluk. jaký je náš vzájemný vztah.
v tomhle momentu se vždycky nejvíc zamýšlím, jestli ten člověk náhodou neříká pravdu. a nebo – nepromítá si spíš do mě to, co mu vadí nejvíc na sobě samotném? když vám někdo nastaví zrcadlo (to nelichotivé, kde vylezou na povrch všechny ty hnusy, pupínky, kruhy pod očima, zarostlé chloupky, špatně vytrhané obočí...) je jasné, že nám to vadí. chceme být dokonalí. ani ne tak pro sebe, ale pro ty ostatní. jenže to nikdo z nás není, ani nebude.
vždycky to bude jenom perfektní iluze. (díky, Joanne.)
neřeknu vám, jaká vlastně jsem, protože sama pořád objevuji všechna svá skrytá zákoutí, vyškrabávám zbytky, co potřebuji vyhodit, nechávám vyplavat napovrch to, co si myslím, že by mohlo být dobré, mohlo by to být k užitku mně, nebo mým blízkým. nechávám vyplavat i to, co si myslím, že potřebuje spravit, něco, s čím si sama pomoci nemůžu, něco, co opraví mí blízcí. a nebo se na to podívají z jiného úhlu, proplesknou mě a pak se tomu společně zasmějeme. a hlavně – je to vlastně moje věc.
neřeknu vám, jaká je moje Nejmilejší, protože je to její věc. já vidím tu stranu, která kdykoliv odepíše, zkontroluje mi článek, řekne mi, že jsem blbá, když opravdu jsem (nebo i když nejsem), řekne mi, že jsem roztomilá, když jsem (a nebo nejsem).
neřeknu vám, jaký je můj kluk. protože je to můj kluk. a vlastně je to taky jeho věc.
ale řeknu vám, že jsem šťastná.
v tomhle to je. všechno, co jsem asi chtěla říct. co jsem chtěla říct sama sobě. těm, co ví, jaký je můj vztah a ví, jak zaručeně dopadne.
vždycky jsem měla obrovskou fantazii. hlavně ve vztahu. hlavně v těch chvílích, kdy jsme se delší dobu neviděli, netrávili spolu tolik času, nebyli jsme v kontaktu. začala jsem si vymýšlet scénáře, co se asi děje, že tomu člověku nestačím, že si mě někde nahrazuje bůhvíkým.
neříkám, že moje fantazie už nefunguje. pořád jsem pohádkář. jenom ne v tomhle oboru, píšu si teď jiný pohádky. ty, který jsou „kjuut“ a „aaww“. protože nemám zapotřebí nedůvěřovat, kontrolovat a svazovat. už ne.
vždycky, když vidím svého kluka, nebo se mi ozve, nebo se mě na něj někdo zeptá (varování: to nedělejte, protože se už tak nekonečný proud mých slov pravděpodobně NIKDY nezastaví.) – cítím klid.
nekonečnou důvěru. zatím. (to bych nebyla já, abych si to tu trochu neshodila, ne?)
lásku.
tak mi neříkejte, jak bych to měla cítit.
a neříkejte mi, jak to dopadne, když to je tak, jak to je.
(a jo, líbí se mi slovní spojení „můj kluk“ – protože „přítel“ je moc dospělý, „bojfriend“ moc twitter a „můj mladej“?! – pardon, to ještě někdo říká?)
nikdo o tom neví.
nikdo to nevidí.
nemusí to být vidět. stačí, že v sobě mám takový pocit obrovské bezmoci, že pláču uvnitř. skrytě.
někdy si nemůžeme dovolit ukazovat emoce. nebo si nemůžeme dovolit odhalit příčinu toho, proč se vlastně cítíme tak, jak se cítíme.
nejvíc bezmocná se cítím, když mi někdo říká, jaká vlastně jsem. někdo totiž ví líp než já, jaká jsem. jaký je můj kluk. jaký je náš vzájemný vztah.
v tomhle momentu se vždycky nejvíc zamýšlím, jestli ten člověk náhodou neříká pravdu. a nebo – nepromítá si spíš do mě to, co mu vadí nejvíc na sobě samotném? když vám někdo nastaví zrcadlo (to nelichotivé, kde vylezou na povrch všechny ty hnusy, pupínky, kruhy pod očima, zarostlé chloupky, špatně vytrhané obočí...) je jasné, že nám to vadí. chceme být dokonalí. ani ne tak pro sebe, ale pro ty ostatní. jenže to nikdo z nás není, ani nebude.
vždycky to bude jenom perfektní iluze. (díky, Joanne.)
neřeknu vám, jaká vlastně jsem, protože sama pořád objevuji všechna svá skrytá zákoutí, vyškrabávám zbytky, co potřebuji vyhodit, nechávám vyplavat napovrch to, co si myslím, že by mohlo být dobré, mohlo by to být k užitku mně, nebo mým blízkým. nechávám vyplavat i to, co si myslím, že potřebuje spravit, něco, s čím si sama pomoci nemůžu, něco, co opraví mí blízcí. a nebo se na to podívají z jiného úhlu, proplesknou mě a pak se tomu společně zasmějeme. a hlavně – je to vlastně moje věc.
neřeknu vám, jaká je moje Nejmilejší, protože je to její věc. já vidím tu stranu, která kdykoliv odepíše, zkontroluje mi článek, řekne mi, že jsem blbá, když opravdu jsem (nebo i když nejsem), řekne mi, že jsem roztomilá, když jsem (a nebo nejsem).
neřeknu vám, jaký je můj kluk. protože je to můj kluk. a vlastně je to taky jeho věc.
já vám asi neřeknu ani to, co jsem tímhle vším chtěla vlastně říct.
ale řeknu vám, že jsem šťastná.
„Buddhismus říká, že pokud někoho poznáš a tvé srdce začne bít rychleji, ruce se ti začnou klepat, kolena podlamovat, pak to není TO ono. Pokud poznáš svoji spřízněnou duši, cítíš klid.“
v tomhle to je. všechno, co jsem asi chtěla říct. co jsem chtěla říct sama sobě. těm, co ví, jaký je můj vztah a ví, jak zaručeně dopadne.
vždycky jsem měla obrovskou fantazii. hlavně ve vztahu. hlavně v těch chvílích, kdy jsme se delší dobu neviděli, netrávili spolu tolik času, nebyli jsme v kontaktu. začala jsem si vymýšlet scénáře, co se asi děje, že tomu člověku nestačím, že si mě někde nahrazuje bůhvíkým.
neříkám, že moje fantazie už nefunguje. pořád jsem pohádkář. jenom ne v tomhle oboru, píšu si teď jiný pohádky. ty, který jsou „kjuut“ a „aaww“. protože nemám zapotřebí nedůvěřovat, kontrolovat a svazovat. už ne.
vždycky, když vidím svého kluka, nebo se mi ozve, nebo se mě na něj někdo zeptá (varování: to nedělejte, protože se už tak nekonečný proud mých slov pravděpodobně NIKDY nezastaví.) – cítím klid.
nekonečnou důvěru. zatím. (to bych nebyla já, abych si to tu trochu neshodila, ne?)
lásku.
tak mi neříkejte, jak bych to měla cítit.
a neříkejte mi, jak to dopadne, když to je tak, jak to je.
(a jo, líbí se mi slovní spojení „můj kluk“ – protože „přítel“ je moc dospělý, „bojfriend“ moc twitter a „můj mladej“?! – pardon, to ještě někdo říká?)
Žádné komentáře:
Okomentovat