Jako naschvál.

Po dlouhé době jsem si připadala nadprůměrně hezká. Neměla jsem oteklé oči, make-up se mi na obličeji nesrážel do prapodivných oranžových mapiček  a můj oblíbený drdol se mi povedl hned na poprvé.

Vstávala jsem na ranní autobus, co z vesnice veze děti do školy a jela jsem na „kafíčko“ za babčou. Ani ne o hodinu později jsem statečně zbouchala palačinku se zmrzlinou, banánem a čokoládou a horkou čokoládu se šlehačkou. V rekordním čase.

Poslední dobou jsem hodně sama. Napřed mi to vadilo a cítila jsem se vystrčená, ale nakonec jsem zjistila, že mi to zvláštním způsobem vyhovuje. Jsem úplně ztracená ve svém vlastním vesmíru. Postel, učení, knížky, psaní postřehů do deníku, čaj, kafe, víno, filmy, seriály. Točí se okolo mě tolik příběhů. A když těsně před mojí poslední zkouškou přijely spolubydlící, došlo mi, že jsem na koleji byla radši sama.

Točí se okolo mě tolik příběhů a já je prožívám na úkor toho mého. Všichni říkají, že důležité je to, co člověk zažije. Já sice žádné zážitky nemám, zato mám prožitky. A ty jsou podle mě stejně důležité. Prožívám tolik emocí, že bych je mohla rozdávat. Jsem obalená dekou upletenou ze všech těch pocitů!

Kromě životů knižních i jiných postav, koukám čas od času i na twitter. Většinu tweetařů, které čtu, jsem odhadovala na své vrstevníky, některé znám a vím kolik jim je, ale u některých mě věk překvapuje. Podle obsahu a nálady jednotlivých „cvrliků“ bych hádala, že to jsou starý báby a dědci, co mají za sebou přinejmenším obě světové války, milion zrad (včetně té Jidášovy) a všechny světové revoluce. Přitom to tak vůbec není. Je teď v módě tweetovat o blbejch lidech, o blbym životě a o tom, jak jsem hrozně deep? Teenageři jsou asi všichni hrozně emocionálně zničení. Ale asi bych je neměla soudit, znám jen jejich nicky, ne jejich příběhy.

V tuhle chvíli se dostávám k tomu, o čem bych opravdu hrozně chtěla psát, ale myslím si, že mi to nepřísluší. Chtěla bych psát o tom, že vždycky existují dva úhly pohledu na jednu věc. Já většinou zastávám ten negativnější, ale snažím se o opak. Tak od září se mi to dařilo, bylo mi fajn, ale teď se na mě začíná podepisovat celková únava ze školy, nelibost k učení, stres z věcí budoucích a ze ztráty milovaných. Ale v takových těch „pozemských“ věcech, mám vždycky ten kladnější úhel pohledu. Ve věcech, jako je přepsání se v mailu od pana docenta, atd… Nikdy mi nepřišlo, že by ze mě celej svět chtěl dělat debila.

Jo, stane se, že si řeknu „jako naschvál“. Jako naschvál se mi přehrávač rozhodne restartovat po každém menším otřesu. Jako naschvál učitelka vypsala poslední termín ve stejný den, co už mám jinou zkoušku. Jako naschvál mi nefunguje index, když čekám na výsledky zkoušky. Ale vždycky se tyhle věci dají ustát a vyřešit. Napsat a poprosit učitelku o vypsání jiného termínu. Místo poslouchání hudby si třeba nahlas zazpívat nebo pobrukovat v tramvaji. Nekoukat na index každých pět sekund a prostě počkat na večer nebo na ráno. Jo, je to sice „jako naschvál“, ale určitě se proti mně nepořádá celosvětové spiknutí, které má za cíl udělat ze mě kreténa.

Od mého posledního „myšlenkového“ článku uběhlo pár dní, možná i týdnů a já to zase vidím trošku jinak. Sama na sobě pozoruju, jak se ve mně míchají pocity a různé úhly pohledu. Snažím se aplikovat svojí „neposrat se z toho“ teorii i na mezilidské vztahy, to ale moje „křehoučké nitro“ pořád nezvládá a bohužel z lidí sere. Většinou v podobě slz.

Až mě zase napadne něco důležitýho, určitě se o to podělím s tímhle oranžovým editorem, který mi sice sem tam podtrhne nějaké slovo, ale nedržkuje a vyslechne mě.