undefined happines.

Včera jsem zažila neuvěřitelnou věc.

Večer jsem, jako pokaždé, projížděla internet a narazila na něčí vzpomínky na tábor. A já, jako bych se vrátila v čase. Úplně mě pohltily stejně hrozné pocity, jako tenkrát v létě, přímo v průběhu toho slavného tábora.

Na táboře jsem jako vedoucí byla jen jednou a docela mě to semlelo. Vzala jsem si příliš velké sousto a hned na poprvé jsme jela na tábor o 22 oddílech a o cca 400 dětech. To je na nováčka příliš.

Pod pojmem „letní tábor“ si představím následující - příjemná atmosféra, super dospěláci, pár stanů na louce/ v lese a hlavně – žádná elektřina. Já jsem se tak těšila na to, že si splním svůj sen a budu jako oddílový vedoucí pracovat s dětmi!

Jenže tenhle tábor byl plný předpisů, pravidel, dohadů (hlavně o to, jak vlézt hlavasovi co nejhlouběji do zadku), časových rozvrhů, kárání za minutky zpoždění…

Nejhorší je, když se dospělí chovají víc jak děti, než právě ty děti. Tolik intrik, pomluv a zrad z vlastních řad jsem snad nikde neviděla. Po tom, co proti mně šla vlastní praktikantka, donášela na mě vedení (prý jsem neměla autoritu, přitom nám to s dětmi šlo, dokud nepřišla ona a nezačala mi ji podrývat) a pomlouvala mě, kudy chodila.

V těchto chvílích se hodí kamarád, viďte? Trochu se mu svěřit, nechat si poradit, cítit tu oporu. Já tam kamarádku měla. Jenže ta mi hned na začátku oznámila, že nechce, abych se na ní tolik vázala a celou dobu se mi vyhýbala.

JENŽE TENHLE ČLÁNEK NEMÁ BÝT SVĚDECTVÍM O TOM, JAK FUNGUJÍ VELKÉ AGENTURY, ANI NEMÁ BÝT SEBELITUJÍCÍ STATÍ O TOM NEJHORŠÍM POCITU ZOUFALSTVÍ A SAMOTY.

Tohle má být o tom, že jsem si uvědomila, jak nás takové zkušenosti posilují. Jak jsem se s dětmi neskutečně radovala, když můj oddíl (děti 9-11 let) byl v celotáborové hře na druhém místě, hned za nejstaršími dětmi (16-18 let). Do teď vzpomínám, jak jsem o odpoledním klidu sedávala na dece před chatičkami svých svěřenců, válela se tam s nimi a vyhřívali jsme se na sluníčku, česala jsem holčičky a učila jive jednoho mého malého „lamače dívčích srdcí“. Vždycky si trošku postesknu, děti byly fakt milionové.

A co potom to, že jsem celých 14 dní zvládla i přes pomluvy, „zradu“ a sázky ostatních dospěláků. I přes ty nezdary, zdravotní komplikace a to, že jsem tam byla víceméně bez pomoci, jsem to ustála a odešla se vztyčenou hlavou. (O probrečených nocích ve spacáku nikdo vědět nemusí!)

Včera, když jsem tak ležela v kolejní posteli a psala o tom všem jedné z mých Drahých, mi došlo, že UŽ SE TAK NIKDY NECHCI CÍTIT. Že už si nenechám zkazit nějakou úžasnou věc, na kterou se těším, někým, kdo má evidentně problém.

______________________________________________________________________________________________________________

Posledních pár dní totiž chodím po světě s obrovským úsměvem, knihou v ruce a hudbou v uších. Myslím, že někteří spolužáci ze střední by mě nepoznali. Už nekoukám do země se zamračeným výrazem. Koukám lidem do zpříma do očí. Přestávám se stydět před ostatními. Aktivně se účastním v hodinách sociální interakce a komunikace (pro mě spíš dramaťák), kde čtu před plnou třídou recept hlasem vojenského důstojníka a užívám si to.

Nedávno mě spolubydlící označila za „šťastného tvora“. Což je docela pokrok, stát se jím z věčně nasraného hladového cholerika. Ale jsem ráda. 

Srdce mi plesá, když mám dostatek času na to, abych šla ze školy pěšky. 

Když si dám vietnamské závitky se spolužačkou, se kterou se běžně nebavím. 

Když si na zastávce MHD otevřu knihu a čtu celou cestu do centra. 

Když zvládám číst i za chůze. 

Když mi vedoucí kvalifikační práce řekne, že je to dobré a můžu začít pracovat na praktické části.
Když si dám výborné cappuccino. 

Když mi věčně odpadají přednášky a já můžu produktivně proflákat celé odpoledne.

Jsem totiž PRÁVĚ TEĎ. 

Teď tu sedím a píšu článek pro těch pár duší, co občas zabloudí do téhle mé bubliny. Nevím, co bude dál. Jsem trošku vystrašená z budoucnosti, ale zároveň si říkám, že jsem zdravá a mám tolik času před sebou, že nemusím nikam chvátat a uhnat si u toho „bůhvíco“. 

Když se mi něco nepovede, nechci se z toho hroutit. Chci si z toho vzít ponaučení a zkusit to znovu.

A hlavně už se nechci vracet do minulosti. NIKDY.