lidskej mozek by měl mít zakázanou schopnost bilancovat. ten
můj to totiž přepadá v těch nejnevhodnějších obdobích a já bilancuju, aniž
bych k tomu měla důvod.
se začátkem akademickýho roku mám vždycky pocit, že něco
novýho začíná, že toho zase strašně moc zažiju, potkám strašně moc nových a
zajímavých lidí a že se opřu do studia konečně na 100%. zatím to pokaždé dopadlo
tak, že jsem toho moc nezažila. ani jsem nepotkala nikoho novýho, protože u nás
ve škole se na mých předmětech buď motají pořád ty stejný lidi a nebo neumím
držet hubu, učitel o mě řekne, že jsem se vyjádřila velice fundovaně a zbytek
lidí mě má za člověka, co se rád poslouchá. jo a potom v půlce semestru
brečím, že jsem ještě nezačala s tím, s čím jsem začít měla pro
jistotu ještě o prázdninách, hroutím se a pak se to stejně snažím zazdít novýma
seriálama. nebo klidně i těma starýma, to nevadí, že je znám nazpaměť. alespoň
budu tupě civět do něčeho příjemnějšího, než do knížek k diplomce.
a vlastně proto jsem i začala bilancovat. opět. protože v neděli
si vezmu hezky kávovar a pár svých věcí (= trochu oblečení, hodně bot a knih) a
přesunu se (za pomoci milované rodiny) zpět na kolej. a zase mě přepadá ten
pocit, že začne něco velkého. NE, Deniso, NEZAČNE. Zase budeš brečet, že nic
nestíháš, potom se na tři měsíce zdejchneš za Putinem a bůhví, jestli se
vrátíš. (třeba mě zatknou za zneuctění Lenina v mauzoleu, protože mu budu
strkat malíček do ucha, v horším případě do nosu! co vy víte!)
z druhý strany, tohle období bilancování znamená jen
jedno jediný - blíží se podzim! protože jsem podzimní dítě, je to moje období a
libuju si v podzimních dnech - ať těch „babolétích“, tak v těch, kdy
od rána lehounce mrholí a nebe pokrývá nehezkej našedlej baldachýn. je to totiž
období jako stvořený pro všechny ty seriály a moje oblíbený filmy, válení se
pod teplou dekou s teplým čajem a knížkou a jiný inťoušský zábavičky.
třeba konečně dočtu Malý život, jehož surovost mě lehce donutila tuto knihu
odložit a přečíst místo toho dvě jiný, tenčí, ale stejně drsný - protože jsem evidentně
„jiná“ a sama moje mamka mi oznámila, že čtu opravdu samý „depky“. asi bych
mohla vést u nás na fakultě předmět MELANCHOLIE 101, protože někdy jsem opravdu
ukázkovej případ. jediný, co mi vlastně nikdy nešlo, bylo to melancholický
zapisování si do deníku. vždycky jsem napsala jeden zápis a tím to haslo.
protože všechny moje dny jsou skoro stejný a nemám žádný velký myšlenky, co by
stály za zapsání.
a to je ten paradox.
vždycky jsem chtěla psát. viděla jsem se v kavárně,
jako takovou tu elegantně-neupravenou holku s drdolem, v černým roláku,
s ušmudlanym zápisníkem... před sebou už dávno vychladlou kávu, popelník
plnej vajglů (každej umělec přece kouří!) a prázdnou stránku... jenže - čím ji
zaplnit?
poslední dobou moje schopnost vystihnout situaci hezkými
slovy jaksi... pokulhává. NENÍ. hlavou se mi honí spousta věcí, hodně hezkých
vět, milých útržků mých myšlenek. ale žádnou si nezapíšu. snad na to zapomenu.
a ony větičky časem ztratí to kouzlo. snad za to zapsání ani nestály. a nebo
doufám, že přijdou lepší. zajímavější. poetičtější.
jenže nic není poetičtějšího, než samotnej poeta. pisatel,
kterej do slov vkládá veškerou svou bolest. možná proto mi to nejde. nemám
žádnou bolest,kterou bych do slov vkládala a plnila jí stránky zápisníku. slova
mají obrovskou moc a možná i proto se jich poslední dobou bojím. vyhýbám se
jim. neumím popsat svoje pocity, protože se bojím, že mě to bolí a já o tom ani
nevím. nevím, proč by mě mělo něco bolet. možná duše.
"Hlavou mi krouží
mozkomoři.
V myšlenkách plavou,
duši moří."
„Člověk musí bejt trochu skeptickej, jinak by byl pořád zklamanej...“
Já myslím, že se zatčení bát nemusíš. Budeš ráda za to, že ho vůbec uvidíš, protože do tebe budou lidi strkat, aby ses už konečně pohnula, protože ho taky chtějí vidět a na zdržování nemají čas. Zajímavé, že zrovna dneska jsme se s kámoškou bavily, jak nám Moskva chybí. Dej si za mě v Dunkin' Donuts v Ochotnym Rjadu (kruci to vypadá divně :D) donat a nebo tam mají skvělý ovocný ledový čaj nebo v GUMu zmrzlinu, prej tam mají nejlepší.
OdpovědětVymazatTaky miluju podzim, ale ten ošklivý déšť, co teď většinou venku je...tak to teda nic moc.
Třeba ti změna prostředí, aka 3 měsíce v Rusku, pomohou začít znovu psát... Je to Rusko, tam se může stát cokoliv :D.